Labuťe útočí podruhé

29.11.2020


Byli jsem včera na procházce. Bylo sice ošklivo, ale aspoň jsme se šli projít do parku. Zhoupnout na houpajdu, dát si horkou čekoládu do okýnka a dát si lázeňskou oplatku a trochu si provětrat tzv. šunky. Je to lepší než sedět doma. Aspoň na hodinku. Klárka pozvala kamarádku ze školy , aby u nás přespala, takže než mi doma začala pyžamová párty, tak bylo dobré si provětrat nervy zelení a trošku děvčata unavit. Stejně se mi to nepovedlo. Skákaly mi po hlavě a řádily po bytě do 11 do večera. Tímto se sousedům omlouvám.

Cestou okolo rybníka jsem uviděli pár labutí i s jejich dětmi, které na nás útočili na Jaře. Tedy především útočil jejich tatínek. Z malých labuťátek už jsou velké labutě a že už jsou to labutí teenageři bylo poznat jen z občasného šedivého zabarvení. Taťka už o ně nemá strach, takže bylo z dálky vidět, jak lidé krmí podél vody.

Lilinka se rozeběhla k laguně, kde je krmily dvě paní labutě chlebem a že se na ně musíme jít podívat. Protáhla mě křovím, cestou necestou a objevili se labutě v celé své majestátnosti. Oproti Jaru jsem si je mohli krásně zblízka prohlédnout. Maminka Labuť a tatínek Labut'ák se miliskovali a jejich labutí pobertové se tláskali chlebem.

"Tatí, to jsou ty labutě , ale větší!", radovala se Lilča z Labuťátek.

"A tohle je jejich maminka.", ukázala na jednu bílou labuť a druhé bílé si nevšimla.

"A jak jsi, Lilinko, poznala , že to není tatínek?", zajímalo mě.

"Ten musí chodit do práce!", rozhodla rezolutně

Vůbec nevím, kde to vzala. Snažím se svým holčičkám věnovat.

Netrávím v práci přesčas. Věnuju se jim. Snažím se být u všeho důležitého.

Vozím je do školky/školy, chodím pro ně do školky/školy.

Vozím je na kroužky, z kroužků.

Hrajeme hry, malujeme si, vyrábíme, tvoříme, šijeme spolu.

Uspávám je, čteme si pohádky, vyprávíme si před spaním.

Chodíme na procházky a výlety.

Vaříme spolu, pečeme, zdobíme cukroví. (tedy za pomoci babiček)

Pobavilo mě to, ale vrtalo mi to trošku hlavou, že si moje holčička myslí, že jsem v práci moc, nebo moc pracuju. Vžil jsem se do role labutího otce, který není svýma labuťátkama. Učím, svoje děti, že když něco nevíš, tak se zeptej. Tak jsem se zeptal:

"Lilinko, myslíš si, že jsem moc v práci?"

"Ne!", zněla jednoznačná odpověď.

A tak Labutě zaútočili podruhé a znovu, ale jen na mou mysl. I když tentokrát v tom labutě byly trošku nechtěně.