Zkouška odvahy

30.08.2020

Jako táta považuju jako jednu z povinností naučit svoje děti základní věci, které by každé dítě mělo umět. Je jedno jestli máta holku nebo kluka. Kromě nepraktických věcí jako pískání, hraní kuliček, tahání za prst, dát placáka, mrkat jedním okem, udělat z jazyka ruličku. Tak jako táta považuju za důležité naučit děti plavat, bruslit a hlavně jezdit na kole.

Klárka už na kole samozřejmě umí a Lilinka, i když už jí je pět let, se stále bála a tak jezdila s kolečkama. I když jsem je sundal a lítal jsem za ní a přidržoval, tak se prostě bála a hledala mou podporu a ptala se: "Táto, držíš mě?"

A když jsem jí nenápadně pustil, chvíli jela a pak spadla jako hruška. Klárku jsem to naučil za jedno odpoledne po sundání koleček v pěti letech, ale Lilince už je pět, učím jí to skoro rok a stále nejezdila sama. Možná je to tím, že je v pěti letech takový drobeček a pořád mě chtěla mít za zády. A řeknu vám, že lítat za dítětem bez koleček skoro dvě hodiny po parku, které pořád nejezdí samo, je makačka.

Teď o dovolené jsme byly v lanovém centru. Výborná zábava pro celou rodinu. Prošli jsme si s holčičkami dětskou trasu, která je rozvedena lesem. Podívali jsme se na všechny překážky, aby holky věděli, co je čeká. Měl jsem trošku obavu, zda i dětská trasa unese metrák. Byl ale jsem ujištěn, že lana unesou i několik tun. Několikrát jsem se holčiček zeptal, tedy hlavně Lilinky, jestli si myslí, že to zvládne. Dostal jsem siláckou odpověď: "Jasná páka!"

Vyhnal jsem obě raději preventivně vyčůrat a nechali jsem se obléknout do postrojů, dostali jsme bezpečnostní instruktáž a ještě jsem vznesl dotaz, zda mám jít Lilinka první, nebo mám jít první já. Chtěl jsem, aby šla první přede mnou, abych měla pocit, že jsem za ní. Instruktor mi řekl, že je lepší, abych šel první, aby viděla, že se překážky dají zvládnout. V tu chvíli mi to dávalo smysl. Poslal jsem tedy Klárku první, protože chtěla, pak jsem šel já, abych inspiroval Lilinku a za mnou šla Lilinka. Zavěsili jsem se kladkou na lano a vyrazili jsem vstříc lanovému dobrodružství. Klárka zvládala překážky s přehledem a očividně to pro ní byla zábava. Lilinka se trošku bála a občas trošku fňukala, ale s pomocnou rukou to taky zvládala. Došli jsme k překážce, kde se mělo mezi dvěma stromy na laně sjet z bodu A do bodu B. Klárka skočila a přejela lanovku s přehledem a nadšením. Dle předchozích instrukcích jsem Lilinku ujistil, že to nic není, ale trošku jsem se obával, že tohle místo by mohl být kámen úrazu.

Sjel jsem názorně jako první a odvážně při tom zahalekal jako Tarzan. Přiznám se, že jsem taky měl trošku strach, i když to bylo jenom tři metry nad zemí a lano působilo, že opravdu musí unést i velrybu. Bez problémů jsem přejel na druhou stran, chytil se modrého lana a postavil se do přistávacího módu, abych chytil Lilinku. Lili už na druhé straně natahovala moldánky.

"Lilinko, zavři oči, chytni se lana a skoč!", snažil jsem se povzbuzovat.

"Ne!",zaznělo z druhé strany,"Já se bojím!"

A tak začal souboj otce a dcery. Já na jedné straně a ona druhé Snažil jsem se jí dodávat důvěry, snažil jsem se jí dodat odvaha přemlouvat jí, domlouvat jí, rozkazovat jí, uplácet jí sladkostmi, dělal jsem otcovsky uraženého. Nic nepomáhalo. Vždy udělala krok, zavřela oči a pak couvla chytila se stromu. Ke konci, když už jsem v zoufalství zvyšoval i hlas a křičeli jsme na sebe jak na lesy. Já, aby skočila, ona hystericky, že neskočí a že chce dolů. Hned!

Za Lili se hromadila hromada dětí, které chtěl projít atrakci a nemohli. Vtipnější to bylo o to, že na překážku může jen jeden a na odpočívadla na stromě mohou být maximálně dva. Tak na dvou odpočívadlech odpočívadlech čekali čtyři děti a dvou překážkách viseli dvě děti jen díky naší rodinné zkoušce na odvahu. Někteří to sledovali se zájmem, jiní znuděně jako by to nezažívaly poprvé.

Když situace byla nejvyhrocenější a už jsem myslel, že na mě někdo zavolá sociálku, tak přiběhl mladý instruktor s žebříkem a vylezl nahoru za malou. Zajistil se a už jsem myslel, že Lili sundá. Jenom na mě letmo kývnul, jestli souhlasím, aby Lilinku poslal ke mě. Z tohoto přístupu jsem byl mile překvapen a líbí se mi. Jakmile se dítě vidá na překážku, mělo by jí překonat. Čekal bych spíše, že budou hysterické děti sundavat. Instruktor Lilinku ujistil, že je vše v pořádku a nic se neděje. Strčil jí něžně za mnou dolů. Vlítla mi s křikem do náručí, uvolnil se pláč úlevy. Byla ráda, že to má za sebou a skrze slzy vyloudila i malý úsměv. Chvilku mě drtila v náručí a zbytek už jsme dokončili. Sice některé překážky prostě jenom už přejela na laně, asi se jí to začalo líbit.

Na ubytování jsem se jí pak zeptal: "Jaký jsi měla pocit z toho, že jsi dokončila tu trasu v lanovém centru?"

"Dobrej!"

"Nezlobíš se na mě, že jsem tě nenechal sundat?"

"Ne nezlobím, já jsem ráda!"

"Já jsem hrdý, že si to zvládla!",objal jsem jí.

Je pro mě důležité, že jsme si to řekli a že mezi námi je jasno, i že jsem jí vyjádřil podporu.

Druhý den jsme šli na procházku ke kozičkám ve vesnici. Vzal jsem s sebou na dovolenou kola, aby se Liluška mohla učit. Cestou ke kozám, která trvala asi 20 minut už mi Lilinka jezdila sama na kole. Mohl jsem jí pustit a vůbec se nebála. Už se neptala, jestli jí držím. Zkušenost s lanovkou v lanovém centru, kdy překonala sama sebe (i když s pomocí) jako by jí osvobodila od veškerého strachu. Najednou prostě jela. Znovu jsem cítil to štěstí, když se poprvé rozjede vaše dítko samo bez pomoci. Cítil jsem hrdost. Cítil jsem její štěstí a hrdost na sebe. Samozřejmě to všem dala hned najevo, jakmile jsme přijeli z procházky domů: " Vidíte, včera jsem zvládla lanové centrum, dneska jezdím na kole!"

Zdravé sebevědomí mojí holčičce už nechybí, pomyslel jsem si.