Tatův Svět - Želva na úprku

Některé věci, aniž by to člověk tušil nebo by to vůbec byl schopný logicky odvodit jsou dědičné. Je to krásně vidět na matce mých dětí i na mých holčíčkách. Jsou některé situace, momenty nebo jobovky které byste řekli, že prostě zdědit nejdou. Já třeba se pravidelně něčím pocintám, ač dospělý chlap a i když si dávám pozor a mohl bych na sobě mít bryndák, tak se prostě cintnu. Nedělám to naschvál. Smysl to začne dávat, když potkáte mou maminku, jinak to nonšalantní dámu, která má stejný problém. Mám rád ty soucitné chvíli, kdy přijede na návštěvu v krásných šatech a já a nebo má sestra jí upozorníme třeba jen na malý flíček tu od dortíku nebo od kafíčka, či zmrzliny. Ten výraz zděšení, že má někde flek je k nezaplacení. Ani ona za to nemůže, má to totiž po naší babičce.

Matka mých dětí miluje vše živé a tím je myšlena fauny a flóra. Problém je v tom, že ráda dělá věci po svém a tak květenu chová a zvířata pěstuje. Zvířátka to ještě tak snesou, kytky ale na tento přístup většinou rezignují a to tak, že zvládnou, úschovu, nebo nevyrostou vůbec. Třeba taková pecka z avokáda je pěkný příklad. Ta nevyklíčila Matce mých dětí třeba nikdy, i když se o to pokoušela několikrát. Občas nevím, jestli Klárka má avokádo opravdu tak ráda k jako jídlo, nebo chce udělat mamince radost, aby mohla experimentovat na další chudince pecce.

Některá zvířata se pěstovat nechají, jako třeba kočky. Některým zvířátkům to očividně vyloženě vadí. Budou to především plazy a plži. Důkazem toho je, že již v dětských letech Matce mých dětí jedna želva utekla, když jí venčila na zahradě, když jí bylo asi osm let. Pokud znáte vtip o želvě a kotktavém muži, co mu utekla, tak to asi bylo něco podobného.

Když jsme se poznali, tak měla Matka mých dětí obřího šneka Tondu. Tonda žil v kopulovém akváriu a byl to vyložený útěkář. Měl na vrchu akvária mříž, aby nemohl útect, přesto se mu několikrát utéct podařilo. Jednou ožral nábytek, pak už jen dělal cestičky po stropě, asi chtěl dát najevo, že by se mělo vymalovat. Poté co odešel do věčných lovišť, jsem svolil po dlouhém přemlouvání, abychom měli další. Tedy šneky. Měl jsem hezkou představu oroseného akvária s roztomilými třemi šnečky v zeleném porostu, co budou dotvářet atmosféru obýváku. Mělo to také být výchovné pro holčičky. Namítal jsem, že se budou množit. Moje námitky, ale byly smeteny ze stolu. Vzájemně se nikdy neměly pářit proto, že to byl každý jiný druh a byli před předáním hlídání, takže nedošlo ke spáření. Vzhledem k jejich pomalosti, jsem tomu i věřil. Bylo mi to odpřísáhnuto, že nebude se šneky žádný problém. Z jednoho akvária byly dvě a ze tří šnečků bylo osm. První den byla idea o roztomilých šnečcích, kteří dotváří atmošku obývacího pokoje vcelku dokonalá. Druhý den začali šnečci vykonávat potřebu a třetí den už potřebou, slizem, hlínou pomalovali celé akvária, takže ani dovnitř nebylo vidět. Po 14 dnech pěstování najednou z osmi šnečků bylo sto dvěstě padesát. Šneky přísaha nevázala a přišli našťouchaný. Fór je, že jsou schopný rodit takhle ještě třeba půl roku a déle. A největší fór je, že i těch osm, vlastně deset, dva jsme si museli nechat navíc, aby jich bylo tak akorát. Tak i těm deseti se pěstování moc nelíbilo a snažili se utéct.

Koukáte na TV a nejednou slyšíte takový titěrný zvuk jako když někdo skřípá zuby. Šnek se snažil pomalu svou slizkou svalnatou nohou odstrčit skleněné dvířka akvária. Samozřejmě se mu to párkrát podařilo. Dokonce jednou, když jsme byly na dovolené. Přešel celý obývák po stropě a zazátkoval se za lednicí. Asi nějaký Tondovo následník nebo potomek.

A holčičky mají samozřejmě taky všechno živé rádi, jako jejich maminka. Onehdá si hrály na zahrádce před baráčkem. Bylo hezky, bylo dopoledne. Na trávě byla jarní rosa a tak byly na zahradě šneci. Holky je začaly sbírat, že si s nimi budou hrát. Sesbírali jich pěknou skupinku a daly je na stůl a začaly jim tam stavět ohrádky a domeček. Přišla babička, že bude věšet prádlo. Holky nechaly šneky v ohrádkách a šly babičce pomoci. Nemohlo uběhnou ani deset minut, babička šla pro další kolíčky a holky zatím sbíraly kytičky. Babičky přišla s kolíčky, koukla na stůl: „Holky, kde máte šneky?!?“

Šneci se rozutekly, vzaly roha, na stole nezůstal ani jeden. Klárka s Lilinkou příběhly ke stolu a Lilinka s nechápajícím výrazem jen zamumlala pod vousy:

„A dopvdele…“