Záchodová story z OC

Když potřebují dětí na záchod je to vždycky zábava. Protože většinou potřebují v situacích, kdy to nejméně čekáte, nejméně potřebujete, nebo je to nejméně vhodné. Můžete se jich ptát tisíckrát, jestli nepotřebují čůrat, nebo kakat a stejně z nich vypadne ta krásná věta:" Já potřebuju..."

Věta zazní většinou v takových chvílích, jako když platíte, přináší Vám jídlo, nebo odcházíte/ odjíždíte z místa, kde záchody jsou, přinejhorším vůbec nejsou.

Specifikem obchodních center pak je, že je tam záchodů hodně, ale většinou ne v místě, kde ho potřebujete . Nebo pokud máte dítě velmi malé, tak přebalovací pult je na druhé straně Obchodního centra a tak podobně. Jako národ, který má nejlepší turistické značení na světě, tak v obchodních centrech toho neplatí.

Byly jsme v jednom OC a navštívili snad všechny WC a některé dokonce dvakrát. Nejdřív s jednou, pak s druhou dcerou. Dokonce se mi poštěstilo, že Klárka i Lilinka potřebovali obě najednou. Vždy, když jdeme, tak od nich slyším dotaz: "Tatínku, proč jdeme na panáčka?" Baví mě ta představa, že bych je vzal podle nich správně na panenku. Vždyť o co jde? Jsem přeci jen rodičovský doprovod a dohlížím na své dcery, aby vykonali svou potřebu a případně aby mi nespadly do záchodu. Obzvlášť ta menší. Reakce dam by určitě byla k nezaplacení. Ale konvence je konvence.

Šli jsme tedy čůrat. Klárka do své kabinky. Já s Lilinkou vedle do druhé. I když, jak mi sama vždy nezapomněla připomenout, tak "je velká olka", ale i když už je velká holka, tak je drobounká a pořád je tu riziko, že spadne do hajzlíku. Takže probíhal klasický rituál. Sundat gatě, přidržet na záchůdku, zacinkat, táta udělal povzbudivé "jůůůůůůůůůůů", zatleskat, udělat "tomínek", utřít a jdeme umýt ručičky.

"Klárko, kde jsi? Jsi hotová?"

"Jsem!" ozvalo se z kabinky vedle.

"Tak pojď ven!"

"Nemůžu!!", a to už koukám na dveře kabinky a na zámku vidím červenou tečku.

"Odemkni!"

"Já to neumím!"

Tak a mám dítě zavřené na záchodě v OC, neví jak to odemknout. Co budu dělat?

Sevřelo se mi hrdlo a před očima se mi začali míhat katastrofické scénáře:


  1.  Budu muset do vedlejší kabinky, vylézt na záchod a dítě vytáhnout ven. Nebo rovnou přelézt a odemknout a dítě vysvobodit.
  2. Level:   Táta Super Hrdina

    Riziko: Spadnutí do záchodu, natržené kalhoty.


    2.       Poprosit dceru, aby poodstoupila, co nejdál od dveří a prostě je vyrazit.

    Level:   Táta Bourák

    Riziko: Bude to bolet, nebo dveře zvítězí (stejně to bude bolet).


    3.       Zavolat údržbu obchodního centra, aby nám dveře otevřela.

    Level:   Táta praktik

    Riziko: Ztrapnění na veřejnosti.


Nasadil jsem rodičovský tón a spustil logicky: " Jak to, že to neumíš? Když jsi ty dveře dokázala zavřít, tak je..."

Dveře se otevřely, vykoukla modrooká hlava se zářícím úsměvem.

"To víš, že to umím! Nejsem mimino!"

Jasně, že to umí, ale já jsem přišel o prima historku s Tátou Super Hrdinou. Ale ušetřil jsem si natržené kalhoty.

PS: To bylo minulý rok. Zase jsem mohl být Tátou Super Hrdinou a dokonce jsem se mohl dostat i na ty ženské záchody, abych osvobodil své dítě. Stejná historka se vlastně opakovala v dětské herničce tento rok s Lilinkou, ale to byla na záchodě s Lili moje sestra. Lilinka se na záchodě zamkla a nemohla je otevřít. Celá situace se vyhrotila natolik, že brečely obě. Když už sestra chtěla pro mě jít, tak se dveře Lilince podařilo zázrakem otevřít.