Vstáváme prdelkou

12.09.2021

Komunikace s dětmi není složitá, pokud dodržujete určitá pravidla. Pokud si ty děti uvědomí, že jsou holčičky, tak se ta komunikace začíná trošku komplikovat. U nás říkáme, že vstaneme prdelkou nebo jako sluníčko. Dříve se vstávání prdelkou projevovalo především křikem a brekem. Nyní se k tomu přidalo hlasité vzdychání, koulení očima, pohazování vlasy ostentativním způsobem, zatínaní zubů, pěstí, obličejových svalů, občasná je taky samomluva.

Snažil jsem se holčičkám vysvětlit, že každý má právo na blbou náladu, nebo pocity rozhořčení. Taky jsem se jim snažil vysvětlit, že mohou mít prostě blbou náladu jen tak. Prostě se s ní člověk probudí. Nejlepší způsob, jak s blbou náladou bojovat je, že ten, kdo jí má, tak ostatní varuje, že blbou náladu má, aby se mohli na to připravit. Protože nejhorší je, když někdo má blbou náladu, vy o tom nevíte a zkazí vám den. A to moje holky umí na jedničku. Takové jedno pořádné otrávené vzdychnutí a zakoulení, když je hezky požádám, aby si uklidili třebas stůl, vám dokáže zkazit náladu.

Bohužel zatím se neumí svěřovat s tím, že tu blbou náladu mají. A to nejsou sami.

" Pojedeš s námi zítra na výlet?", ptal jsem se své sestry tety Brambory.

Moje holky jí zbožňují, i když má zrovna blbou náladu.

"No to záleží, jak mi bude... Dneska jsem třeba dobrá!", udělala si ze sebe srandu ségra, hodila narážku na svoje dny.

"Takže to záleží na tom, jestli se náhodou zítra neprobudí ta zlá Domča...?!", popíchnul jsem ségru.

Moje malá sestřička protáhla obličej, jakože jsem "ftipnej".

Pod námi najednou proběhla s úsměvem Klárka, která nás celou dobu poslouchala a parafrázovala mě: "Takže to záleží, jestli teta Domča vstane jako sluníčko nebo vstane prdelkou!"