Tichá pošta


Předminulý rok na jaře jsme byli s holčičkama u sestry mé maminky. Přijeli moji bratránci s partnerkami a synovcem, babička s dědou. Byl krásný jarní den, bylo teplo a tak jsme trávili teplé jarní odpoledne na zahradě. Bylo to krásné jarní odpolende, slunce provonělo vzduch, všechno na zahradě začinalo kvést, děti si hráli na zahradě. Dospělí si dávali kafe, seděli jsme v křeslech a na houpačce, děti kolem švitořily. Rodina si sdělovala novinky, co se udály, co jsme se neviděli a dobrou hodinu jsme ani o dětech ani nevěděl.

Najednou se ke mě přitočila Klárka, že se trošku nudí. Zeptal jsem se jí, co by chtěla dělat. Když jsem tam všichni tak stáli a seděli přesně kolem stolu, tak Klárku napadlo, že bychom mohli hrát na Tichou poštu. Mile mě prěkvapila. Hru mého dětství. Určitě to všichni znáte. První vymyslí nějaké slovo nebo souslouví a šeptem se předává dalšímuaž na konec řady. Poslední pak řekne, co slyšel a první potvrdí, jestli to je správně. Cestou se "fráze" většinou zkomolí, nebo se na cestě najde nějaký vtipálek, který přídá nějakou vtipnou vsuvku. Zeptal jsem se Klárky, jestli ví, jak se hraje a dozvěděl jsem se, že jí zná ze školky. Celá rodina souhlasila a začali jsme hrát. Pošeptal jsem Klárce do ouška: "Klárka je jednička!"

Klárka se usmála a začala šeptat tetě po své levici a ta zase strejdovi a ten zase dalšímu strejdovi a ten zase další tetě a babičce a tetě. Samozřejmě se v řádě našel vtipálek. Tím vtipálkem je u nás manžel tety, který je známí šprýmař a glosátor. Byl jako poslení v řadě a u něj z Pošty vylezlo: "Klárka je tlamička!"

A tak jsme pokračovali. Robot byl Chobot, Víla Zvonilka byl Skřítek Zvonil, Třistatřitcetstříbrnýchstříkaček bylo Třistazlatýchkaček, i když to se ztratilo asi v překladu. Moc jsme se u toho nasmáli a Klárka měla radost jakou hezkou hru vymyslela.

Když už jsem jeli asi sedmé kolo, tak si do kola najednou stoupla teta, která se dosud naší hry neúčastnila. Stoupla si vedle svého syna zrovna ve chvíli, kdy mu šeptala tajnou zprávu z Tiché pošty jeho přítelkyně. Jakmile uslyšel vzkaz reflexivně se otočil ke své mamimce do prava a dal si ruku k ústům a chtěl začít šeptat vkaz.... Zastavil se, dal oči sloup a sprásknul ruce. Všichni dokola se rozesmáli hurónským smíchem. Teta totiž na levé ucho neslyší. Teta, která nevěděla, která bije rozhodila ruce v tázavém gestu: "Co je?"

"Hrajeme Tichou poštu!", vysvětlil jí nahlas její syn.

"Hele, dělejte si srandu z plastelíny!", bránila se teta v narážce na svou částečnou hluchotu a zapálila si cigaretu. To samozřejmě vyvolalo další veselí. Bratránek jí raději obešel a pošeptal heslo dalšímu v řadě.

Najednou se ke mě přitočila Klárka a s dětskou naivitou, přitom soucitně prohlásila: "Chudák teta!"

"Proč, Klárko?, uvědomil jsem si, že Klárka vůbec neví, že teta na jedno ucho neslyší, takže ten vtip nepochopilaa, ale netušil jsem, co z ní vyleze.

"Teta neumí hrát na Tichou poštu!", prohlásila ještě soucitněji a s lítostí se na tetu podívala.