Těžké ráno


Tohle ráno jsem to měl těžké. Když jsem vstal, tak jsem to ještě nevěděl, holčičky vstávaly a nic neukazovalo na to, že by mělo být nic jako normálně. Sobě jsem udělal snídani, holčičkám kakao. Holčičky se oblékly a koukali jsme na ranní pohádky. Děvčata se učesaly udělal jsem culíček Lilince, zasponkoval a Klárka ho chtěla taky. A tady začal můj těžký den. Ale stále jsem to ještě nevěděl.

Udělal jsem culíku a dal jsem si na něm záležet, fakt se mi povedl. Držel a dokonce Klárka měla nahoře na hlavě pěšinku křížem krážem, takže to hezky vypadalo. Klárka si odsedla a nafoukla pusu a zamračila se. Všimly jste si někdy, jak moc se podobají v těchto chvílích svým maminkám? A to už jsem věděl, že to ráno budu mít těžké!

"Já jsem nechtěla takový culíku!", řekla naštvaně.

"A jaký si chtěla, miláčku?"

"Mě se tenhle nelíbí!", už plačtivě

"A jaký by se Ti líbil?, ptal jsem se dál citlivě.

"Já jsem chtěla vysokej culík!"

"Ale to jsi mi, miláčku, neřekla."

"Já chci vysokej culík!", dál se chmuřila.

"Krom toho tenhle culík se mi moc povedl a víš, že mě moc culíčky nejdou.", zkusil jsem to zachránit.

"Já bych chtěla, ale vysokej culík", prohlubovala mé těžké ráno Klárka a už začali slzy.

"Miláčku, ale já ho neumím..."

Když něco neumím, tak se to snažím kvůli svým dětem naučit, nebo se to naučit s nimi. Je to většinou zábava. Taky to funguje jako metoda k momentálnímu utišení dítěte. Akorát je to náročné na to, že co táta slíbí, musí taky dodržet.

"Ale budu se snažit do příštího týdne vysoký culík naučit, ano?"

"Jak? Vždyť nemáš vlasy!", poznamenala chytře a vrhla na mě uslzený pohled typu "Chceš se učit vysoký culík a nemáš vlasy?!!"

"Nechám si je narůst!", zavtipkoval jsem. Tím jsem si to ráno udělal ještě těžší. Nikdy nevtipkujte v přítomnosti mále slečny, která chce vysoký culík.

"Tak to příští týden ten culík umět nebudeš, taky rychle Ti vlasy nenarostou...", rozbrečela se mi znovu Klárka. Vysvětlil jsem jí, že to je vtip a že se ten culík naučím někde na internetu a na YouTube. Uklidnila se a vydali jsem se do školky a školky a já jsem myslel, že moje těžké ráno tím skončilo. Neskončilo.

Zaparkovali jsem před školkou a vydali se do třídy. Z kuchyně zavoněla nějaká dobrota. Nasály jsme tu vůni a člověku se hned začal zbíhat sliny. V Klárce to asi probudilo touhu se do školky vrátit zase.

"Tatínku, já nechci do školy, já chci do školky.", začala diskuzi, kterou jsme už vedli tisíckrát. Ví, že do školy musí, jinak by šla pracovat k Ukrajincům a Cikánům jako svačinářka, nebo by nás s matkou mých dětí zavřeli, ale stejně to zkouší.

"Klárko, do školy musíš! Já taky musím do práce, Lilinka musí do školky. Ale jestli chceš můžeš jí za mě do práce a já za Vás půjdu do školy a do školky. Já to zvládnu."

A v takovou chvíli je Vaše ráno nejtěžší, protože Vaše dítě proti Vám použije Vaše zbraně a ještě s úsměvem!

"Tatínku, já mám nápad! Ty půjdeš do práce a do školy a já s Lilinkou půjdeme do školky."

"Ne, proč bych to dělal?!"

"Protože ty to zvládneš!", kouzelně se na mě usmála.

Některá rána jsou prostě těžká... a já se ještě musím do příštího týdne naučit vysoký culík a jít do práce a do školy!!! :-)