Táta hovínko

Pokud máte malé děti, tak do jisté doby, než se naučí chodit sami na záchod, utřít si zadeček a umýt ruce, tak se váš život i život vašeho dítěte točí okolo záchodu, nočníku nebo plínek. A než se to vaše milá ratolest naučí, tak u dítěte můžeme pozorovat a odborně jsem si to nazval, tzv. „fekální období“. V tomto období je dítě takřka fascinováno vším, co se týká záchodu a nočníku, nebo plínek. A můžeme si za to především sami my rodiče. Jelikož tím , jak se snažíme naše ratolesti naučit vykonat základní potřebu a osamostatnit se od toho věčného přebalování, utírání a závislosti na plínkách, tak kolem nočníku a záchodu vytváříme až magickou auru něčeho výjimečného. Tím vším povzbuzováním, fanděním a tleskáním, když naše mimy udělalo první číš nebo bobeček do nočníčku. Tím máváním bobečkům a lulánkům, když je splachujeme do záchodu. Tím jak se pořád ptáme, jestli nepotřebují čůrat nebo kakat… Postavili jsme dětem nočník/záchod na piedestal. Krom toho tím, že mam samé holky jsem si myslel, že budou v těchto ohledech růžovější, voňavější a… Chyba lávky. Holčičky taky smrdí. Opravdu neprdí jednorožce, ani kytičky

Byl jsem rád, že umím jenom holčičky, protože v tomto směru jsou prý učenlivější, než chlapečci, nikdo mi, ale zapomněl říct, že pokud jde o vyprazdňování, tak smrdí stejně a mnohdy bych řekl i hůře. Můj kamarád to nazývá „džihád“. Myslím, že to je velmi přesné pojmenování. Krom toho neprdí, ale praktikují vypouštění střevních výparů v módu „tichá smrt“. Moje starší dcera se naučila vypouštět několik tichých smrťáku v rychlém sledu za sebou. Ta malá to rychle okoukala a považují to za velkou legraci. Nesdílím jejich nadšení.

Byl jsem rád, že umím jenom holčičky, protože dřív mluví, než chlapečci. Ano, je to pravda! V souvislosti s tématem obě moje holčičky uměli říct dříve „ovno jako pep“ (hovno jako cep) dříve než slovo kočka, nebo pes. Nutno podotknout, že jsem je to naučil já. Ale bylo to vždy jen strohé konstatování skutečnosti. Starší dcera měla asi ve 4 letech období, kdy nejlepší kratochvíle bylo slovně či zpěvem spojovat různé věci s hovínkem, nebo prdíkem. Vypadalo to pak asi takto: „Tatínek, je prdík, tatínek je hovínko!“.

Korunovala nejmladší dcera asi ve třech letech. „Tatintu potšebuju tatat!“, přišlo náhle zvolání. Nejkouzelnější na tom je, že vždycky něco dělá. Hraje si s panenkou, kouká na pohádku, skládá kostičky. Najednou se rozsvítí jako, kdyby dostala nápad, odhodí veškerou činnost stranou a už volá „Potřebuju čůrat/kakat!“. Tak jsme šli na „šáchod“. Lilinka udělala bobečky a jako vždy to musela zkontrolovat. Pokud jste někdo slabší povahy, tak dál nečtěte. Detailnější popis fekálii by vám nemusel udělat dobře. Udělala několik dlouhých hovínek přímo do mísy a dva malé bobečky, které přistály na kraji mísy. Nevím, kde se to v tom malém těle bralo a stále bere. Koukla do záchodu a hned se začala rozplývat: „Táto, koukej! Ty dva malé bobečky!“

Podíval jsem se. Dala palec a ukazováček mírně od sebe, přimhouřila očička a tetelila se dál: „Ty sou mavičký!“ Myslel jsem, že tím mám ódu na bobečky za sebou a chtěl jsem jí utřít, ale…

„Ten mavičkej jsem já. Ten větši je Jája!“

Trošku jsem zkoprněl a čekal jsem, co z ní vypadne a hned z toho byla celá genealogie: “ Tamhle ten větší bobek to je tatínek a ten vedle něj je maminka…“ Samozřejmě pokračovala dál i se jmény všech babiček a dědečků, co má. Pokračovala, i když jsem jí utíral. Skončila u tet. Pak jsme celou naší rodinu spláchli a zamávali jim se slovy: „Pa bobečci!“