Strach z injekcí

Z dětství mám docela živou hororovou vzpomínku na velké červené křeslo. To křeslo bylo umístěno ve zdravotním středisku a vnímal jsem ho jako mučící nástroj. Vždy, když mi jako malému měli odebrat krev, tak jsem byl posazen do tohoto křesla, nalehlo na mě asi pět až sedm sester, aby mě mohli odebrat krev. Dnes by mi tato praktika nevadila a docela bych si jí, až na to odebírání krve, užíval. Ale jako šestileté dítě jsem křičel, spouzel se a kopal a kdyby mi to nebyl žinantní, tak i kousal. Nesnesl jsem pocit, že do mě někdo píchá, nebo že mi někdo chce vzít byť kapku drahocenné tekutiny, která koluje v mém těle. Ten pocit mám dodnes, ale už nekopu a nekřičím, jen když mi sestra krev odebírá, tak se nikdy nedívám.

Zajímalo mě, jak budou na tyto věci reagovat moje děti. Klárka, ta starší, ta je v pohodě. Když jí brali krev poprvé z ručičky z ohybu lokte, tak ani nemrkla. To jí bylo asi čtyři roky. Se zájmem si prohlížela všechno, co sestra dělá a jak jí malou jehličkou zajíždí do kůže a do žilky. Přitom si povídala se sestřičkou. Sestra jemně vytáhla jehlu a přetáhla ranku náplastí. Klárka se na mě podívala, uvědomila si, že dostala náplast a že to je něco, co mělo bolet a tak spustila moldánky a slzy.

S Lilinkou jsem to zažil minulý rok v listopadu, když jsem museli do nemocnice kvůli akutní bronchitidě. Nechali si nás tam asi na pět dnů. Součástí hospitalizace byly samozřejmě ranní odběry. Přišly jsme na sesternu, kde měla sestřička vyložené už jehličky a stříkačky. Lilince zatím brali pouze krev vždy z prstíků, protože byla malinká. Teď už jí bylo skoro pět, tak sestra řekla, tak mi jí tady položte a ať natáhne ručičku. Lilinka tušila, co asi bude následovat a spustila obranný pláč. V tu chvíli jsem věděl, že co se týče odebírání krve bude po mě. Vybavila se mi scéna, jak na mě násilím drželo několik sestřiček. Pro mě to tehdy bylo velmi stresující a nechtěl jsem, aby totéž zažívala moje dcera. Rychle jsem jí tedy položil na lehátko a jemně jsem jí zalehl celým tělem a zablokoval malou vzpouzející rebelku. Natáhl jí ruku a celou dobu na ní mluvil a utěšoval ji. Sestřička pochopila, přiskočila s jehlou a rychle krev odebrala. Celé to trvalo minutu a bylo po všem. Obdivuju dětské sestry, jak rychle dokážou děti nabrat. Je to opravdové umění.

"Vidím, že máte zkušenosti!", poznamenala sestra.

V rychlosti jsem jí převyprávěl svou zkušenost z dětství. Lilinka se uklidnila, nicméně to pro ní nebyl příjemný zážitek. Jako všechno, čeho se jako děti bojíme. Od té chvíle, jak jsme šli k paní doktorce, tak s příchodem do ordinace spustila Lili řev a nechtěla spolupracovat. To bylo uklidňování a přesvědčování, že jí nikdo píchat nebude. A to jsem měli jít teď v lednu ještě očkovat. To je konečná, Lilinku už k doktorovi nedostaneme, říkal jsem si.

Zamyslel jsem se , co mi v dětství vadilo a proč jsem se vždy jehel tolik bál. Bylo to vždy tím, že když jsme šli k doktorovi a už jsem tušil, co mě čeká. Zeptal jsme se, jestli mě budou píchat, tak jsem vždycky dostal zápornou odpověď, abych se nebál dopředu. Pak na mě vždycky doktor vytáhl jehlu a já jsem to bral jako zradu od doktora. Maminka by mi přeci nelhala! Proto jsem se jich bál a nevěřil jim.

Když už tady bylo to očkování, tak jsem se rozhodl, že to očkování využiju jako výhodu. Začal jsem Lilinku dopředu připravovat, že na to očkování půjdeme a že dostane injekci. Zároveň si mohla vybrat s kým tam půjde a pokud nebude dělat scény a bude statečná, tak si může vybrat odměnu. Slzičky jsou v pořádku, ale musí spolupracovat. Nikdo jí nechce ublížit.

Vybrala si, že chce, aby s ní šla její oblíbená teta Brambora, moje sestra. Samozřejmě smlouvala o podobě a velikosti odměny. V den D nakráčela hrdě s tetou do ordinace a nastavila statečně ramínko. Byly slzičky a řev, ale nebránila se. Dokonce pak laškovala s paní doktorkou a sestřičkou.

Naložil jsem Lilinku a sestru do auta a jeli jsem do hračkářství pro odměnu.

"Všechno v pořádku, Lili?"

"Jo!"

"Netrápili tě moc?", usmál jsem se na ní do zpětného zrcátka.

"Jo...", zachmuřila se do šály.

"Jak trápily? Vždyť víš, že bychom nenechali nikoho, aby tě trápil!", chytila se toho teta Brambora a otočila se dozadu s úsměvem, " Trápit tě můžu jenom já!"

"Jo! Trápit mě může jenom teta!", souhlasila Lilinka.

"Jo! Trápit Tě můžu jenom já!"

"Protože teta to umí nejlíp!", rozhodla to Lilinka.

Už se těším až v Čechám budou fungovat odběry a očkování způsobem jako na přiloženém videu. 😉