Snová Bla-ženost

31.10.2021


Za sebe musím říct, že jsem rád, že holčičky stále chtějí, abych je uspával a že vyžadují mou přítomnost předtím než usnou. Přiznám se, že občas bojuju s tím pocit, že bych raději si už lehnul ke knize, nebo k filmu, nebo jen čuměl do zdi. Pak si uvědomím, jak jsou tyto večerní chvíle pro mě důležité. A že čumět do zdi můžu až děti budou u matky mých dětí.

Vlastně bych to večerní tulení, škrábání zad, masírování nožiček a hlavně naše večerní diskuze, kdy se mi holčičky svěřují se svými denními starostmi, nevyměnil za nic na světě. Hodně se toho můžu dozvědět o sobě a i o svých dětech. Moje holky rychle pochopily, že už se jich neptám klasickými otázkami, jako to dělali třeba moje rodiče a na které by mohli odpovědět jednoduše a klasicky: "Dobře!"

Už se mě sami ptají: "Tatínku, co se ti dneska nejvíc líbilo?" a proti tomu pak "Tatínku, co se ti naopak nelíbilo?"

Já se jich pak ptám stejně a tak probereme celý den. Dozvím se třeba, co bych ani nechtěl, ale mám pocit, že to mezi námi vytváří pouto důvěry a bezpečí.

Tu jsem takhle uspával holčičky. Lilinku jsem měl na jedné straně postele a Klárku na druhé a já ležel uprostřed jako obvykle. Najednou se Klárka zvedla: "Tatínku, je na světě víc holčiček nebo chlapečků?"

"Na světě je víc holčiček, Klárko.", odpověděl jsem a doufal jsem, že jí to udělá radost a bude spát.

"A proč?"

Takže nebude spát... Spolknul jsem ironickou a gendrově nepřijatelnou odpověď a odpověděl jsem spíše prozaicky: "Protože to tak prostě je."

A hotovo.

Otočila se na bok zády ke mě, uvelebila se ke spaní, zavrtěla ramínky do polštáře a zasněně pronesla: " Já bych chtěla, aby bylo na světě víc chlapečků..."

"A proč?!", to zajímalo zase mě.

Chvilka ticha, ucítil jsem jak zavřela oči a zívla: "Nevím..."

Do obličeje jsem jí neviděl, ale vsadil bych se, že se u toho usmívala a usmíval se blaženě. A mě došlo, že právě tahle blaženost dovede udělat vrásku nejednomu otci. Hádám, že ze mě bude brzy vrásčitý muž.