Slova, která se nepromíjejí

Jel jsem s holčičkama v autem a měly chuť si povídat. To vždycky vyžaduje velkou pozornost, protože soustředit se na bezpečnou jízdu a zároveň sledovat tok myšlenek dvou cimprlín vzadu, je velmi náročná.

Lilinka začala vzadu švitořit o tom, jak už se těší do školy a jak se naučí číst, psát a počítat. Klárka se přidala, že se těší, jak to bude všechno Lilinku učit, protože už to všechno umí. Malého pišišvora jsem trošku v nadšení schladil.

„Musíš se nejdřív naučit pořádně říkat R, abys mohla chodit do školy.“, a zasel jsem do nadzemního parkoviště obchodního centra.

„To já se naučím!“, vyhrkla Lilinka.

„No to musíš, abys jsi si mohla hezky zanadávat, až Ti něco v té škole nepůjde!“, mrknul jsem laškovně dozadu, vzal jsem si parkovací lístek z automatu, zvedla se závora a jeli jsme hledat parkovací místo.

Ploužil jsem autem pomalu po parkovišti a hledal parkovací místo a pokračoval dál v myšlence: „Třeba do prrrr!“, schválně jsem protahoval R v puse, aby to pěkně znělo.

„Prkenné ohrady!“, rychle jsem větu dokončil a holky vzádu úplně ztuhly. Věřte nevěřte, já totiž doma nikdy sprostě nemluvím, nebo nenadávám. Jenom za volantem a to už musí být, že mě někdo ohrozí a jedu s dětmi.

„Nebo třeba do Prrrrrrrr…..čic!“, a zaparkoval jsem obloukem vítězoslavně na volné místo na parkovišti.

„Já vím, co si chtěl říct!“, jukla na mě šibalsky Lilinka.

„A co?“

„To se neříká!“, odpověděla správně Lilinka.

Vím, že mnohá slůvka už znají ze školy, nebo ze školky nebo je někde zaslechly. Klárka už je školačka a tak si ve vchodu u babičky na hydrantu přečetla „p*ča“. Někdo měl potřebu to tam momentálně napsat a vyjádřit své pocity.

Předtím je člověk neuchrání a tak pokud na takové slůvko narazíme, tak se jim ho snažím vysvětlit, co znamená a v jakém kontextu se používá a proč a proč by ho taky neměli používat.“Myslíš f?!“, hodil jsem dětem to slůvko dozadu.

„NO, to se neříká!“, svorně obě přitakaly.

„A odkud to znáte?“, zajímalo mě.

„Od maminky!“, hlásila hned Klárka.

„A od babičky (myšleno její maminky)!“, hlásila zase Lilinka.

Byly jsme včera s holčičkama si sednout na kafe s kamarády, které mají podobně staré děti. Samozřejmě jsem si vyměnili pár bonmotů o tom , jak nám děti rostou. Maminka se nám svěřila, že její dcera, která je stejně stará jako Klárka jí odmlouvá větou: „Maminko, na to se ti můžu pěkně vys*at.“

Její tatínek mě poučil jakou zvolil výchovnou metodu. Vysvětlil holčičce, že jestli bude takové věci říkat, tak že bude mít chlupatý jazyk. Samozřejmě své tvrzení podpořil fotkou z internetu. Hned jsem to využil k poučnému a vtipnému příkladu. Vysvětlil jsem jim, že když budou mluvit moje holky sprostě, tak se budou muset holit se mnou. Ony jazyky, já fousy.

Když jsem pak jeli v autě, tak najednou Klárka zamyšleně prohlásila: „Maminka, bude mít určitě chlupatý jazyk…“

„Jak to?“, zeptal jsem se.

„Maminka totiž mluví sprostě!“

To už jsem kousal volant a to ještě dodala, asi aby svou myšlenku dokončila:

„Myslím, že jsem jeden nebo dva chloupky na jazyku maminky viděla.“

Jen na srozuměnou matka mých dětí není žádný dlaždič, co sype jednu sprosťárnu za druhou. Děti jen vnímají ten kontrast, kdy já sprostě nemluvím a maminky, které to ve vypjatých situacích občas ujede a uleví si nějakým tím peprnějším slovíčkem. Což je v pořádku a já to neodsuzuju. A nesmíme zapomenout na babičku. Matku matky mých dětí, která učí holčičky sprosté písničky a básničky. Holčičky to milují a mě to můj děda učil taky.