Škoda Lásky, která padne vedle

13.02.2022


Myslel jsem, že tohle téma a příběhy nebudu muset nikdy vytahovat a ani o tom psát. Události, které se dějí v mé sociální bublině mě nutí k tomu, abych reagoval a přispěl se svou troškou do mlýna.

Být rodičem není lehké z mnoha pohledů. Když se dítě narodí, tak k němu nedostanete návod. Každý kdo má děti, má nějaký osvědčený recept nebo postup jak děti vychovávat a myslí si, že je ten správný. Tyto názory a postupy mohou být mnohdy úplně jiné, než to vy jako rodič cítíte. Vlastní rodiče se na nás dopustili spousty vlastních chyb, které si nesli od svých rodičů, protože jim věřili, že to dělají správně a neměli tu odvahu to rozporovat.

Největší problém je, když vy si uvědomíte, že to chcete dělat jinak. V tu chvíli máte proti sobě zásobu argumentů, který končí většinou větou: "To přeci nejde, to nemůžeš takhle dělat!" Často jí uslyšíte od svých vlastních rodičů

Stejný pocit jsem měl v poslední době z různých rozhovorů našeho pana ministra a jeho komentáři k diskuzi zda "zákaz fyzického trestání dětí" má dostat do trestního zákona. Upřímně mi to hnulo žlučí.

Uvědomil jsem si, že to je proces. Ani já jsem se k tomu, že neaplikuji na své děti tělesné tresty, nedostal hned. Když byly malé, tak párkrát na zadek dostali. Když ale něco takového nastalo, vždy jsem z toho měl pocit osobního selhání. V jejich pohledu plném vzdoru a strachu jsem hlavně viděl jejich zklamání. Když na vás takto kouká vaše dítě, vaše holčička, tak jsem se nenáviděl, že na nich něčeho takového dopouštím.

Jedním z argumentů je, že se tělesnými tresty dítěti určují hranice. Je to pravda a funguje to. Když byla Klárka malá, tak 2 až 3 roky, tak měla doslova pekelné období vzdoru. Vztekala se, dávila nebo dokonce zvracela. Dokázala to vskutku všechno na povel. Dohodli jsme se s matkou mých dětí, že toto bude řešit ona a že já jí do toho nebudu zasahovat. Volila formu klasickou naplácání, zvýšení hlasu, zatřesení a objetí, nebo když bylo nejhůře studenou sprchu. Z počátku to fungovalo. Klárky vztekání se proti všem výchovným praktikám, ale stalo imunní.

Jednou jsem přišel domů a našel matku mých dětí zhroucenou v koupelně, holčička se vesele vztekala na zemi dál. Problém byl v tom, že jak se vztekání stupňovalo, tak to vlastně nikdy nebylo dotaženo do konce. Bylo to opravdu vyčerpávající. Vzal jsem do ruky já. Nastala scéna jak z hororu Vymítač ďábla. Upozorňuji, že následující řádky mohou být drastické. Asi třikrát jsem malého vzteklouna dal pod sprchu, několikrát zatřásl a obejmul, když se návaly vzteku vraceli. Párkrát dostala i na zadek.. Trvalo to asi půl hodinu vymítání, kdy jsem myslel, že začne točit i hlavičkou kolem dokola a vznášet se místností. Nakonec skončila schoulená u mě v náručí a vzlykající. Od té doby záchvaty vzteku pominuly na minimum. Nastavil jsem hranice. Od té doby jsem jí, ale nikdy neuhodil. Nebylo potřeba vlastně potřeba. Už jsem to nikdy nechtěl zažít. Vlastně jsem to probrečel s ní. V duchu jsem se jí pak několikrát omluvil.

Když bylo Lilince asi dva roky, tak dostala podobný záchvat vzteku, když jsem jí přebaloval. Reflexivně jsem jí výchovně lupnul na zadeček. Vztek zesílil a chtěla se se mnou prát a nechtěla se nechat přebalit. Neměl jsem v tu chvíli nervy a rozpoložení na vztekající dítě, tak dostala znovu. Vztek byl ještě větší. Klárka, která byla u toho se na mě podívala se strachem v očích. Velké modré oči byly plné strachu, protože její tatínek mlátí její sestřičku. Lilinka na mě nekoukala jinak. Pocítil jsem pocit bezmoci a zahanbení a vlastně mi bylo ze mě špatně. Vzal jsem Lilinku do náručí a pevně jí přitisknul. Chvilku se vzpouzela, ale pak se uklidnila. Od té doby ani jedna z mých dcer nezažila ode mě žádný fyzický trest. Domluvil jsem se tak i s matkou mých dětí, která souhlasila.

Byli jsem s holčičkami v tomto období, kdy se slaví masopust v Praze. Bylo jim asi 4 a 6 let. Byli s námi naši známí z Prahy s jejich tehdy 4 letou dcerkou. Šly jsem cestou z Pražského hradu dolů na Malou stranu. Děti obdivovali masky a vískali, když zahlídli nějakou novou, srandovní nebo děsivou. Bylo hezké počasí. Když jsem sešli dolů na Malostranské náměstí, usadili jsem se do místní kavárny v podloubí. Objednaly jsme kávu a čaj pro děti a nějaké dorty. Čtyřletá dcerka našich přátel začalo dělat různé hlouposti. Tatínek jí nechal, ale maminka se dožadovala klidu na rozhovor. Moje holky celou dobu seděli, pili čaj a jedli dort a chovali se spořádaně. Poslouchali, co si mi dospělí povídáme. Holčička svůj neklid stupňovala a dožadovala se pozornosti obou rodičů. Několikrát maminku ošklivě osočila urážkami, které neměla zrovna ze své hlavy. Tatínek několikrát lupnul malou nezbedu po zadku, ale nepomohlo to. Svoje útoky začala holčička stupňovat na oba rodiče. Tatínek to už nevydržel a rupli mu nervy. Jak útoky dcerky, tak bodávé pohledy maminky, ať jí uklidní, udělaly své. Moje holky ani nedutali a jen koukali. Vlastně to už neznali. Když tatínek bral řvoucí dítě ven z cukrárny, kde na něm provedl exekutivní trest naplácání na zadku, tak na mě obě moje holky koukali až prosebně. Holčičku jsem zachránit od naplácání nemohl. Holčička s brekem přišla. Slzy z očí se jí řinuly jako malé perly. Omluvila se mamince i nám ostatním. Tatínek nad ní stál jako bůh hrozby. Nastavil hranice. Ne na dlouho! Za pět minut holčička vystrčila růžky znovu. Přísný pohled to zklidnil, ale raději se omluvili a odjeli pryč a na výlet po Praze s námi nepokračovali. Moje holky se mi vrhli kolem krku a po celou dobu výletu se mě držely, jako bych jim měl uletět. Měli spoustu všetečných otázek proč. Proč dostala holčička na zadek? Proč zlobí? Proč to nepomohlo? Uzavřely to krásnou větou a pro mě vyznamenáním: "My jsme rádi, že nás nebiješ!"

I ty malé děti si prostě uvědomovali a uvědomují, že plácnutí přes zadek, až může být jakkoliv výchovné nebo nastavovat hranice, tak je to prostě bití. Pro mě jako pro rodiče to bylo osobní selhání. Zvolil jsem opačný přístup a každý den, kdy jsem se svými dětmi se mě osobně potvrzuje, že je pro mé děti správný. Nemusíte se mnou souhlasit, ale zkuste se zeptat sami sebe a vzpomenout si, jak jste se cítili jako dítě, když vám dal někdo na zadek, nebo pohlavek. A jak vám bylo, když se vás někdo zeptal, proč jsi smutný, proč se zlobíš, nebo proč pláčeš?



Jsem rád, že to vyvolalo všeobecnou diskuzi:

Otevřený dopis ministru práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi