Šimon

V životě každého otce příjde čas, kdy do života jeho dcer vstoupí jiný muž. Nikdo Vás, ale nepřipraví na to, že tato chvíle nastane velmi brzo. Vlastně už ve školce. Nikdo Vás na to nepřiraví, když Vám jí dají poprvé do ruky, tak Vás to ani nenapadne. Člověk tomu může zabránit, že by mohl dceru umístit na výběrovou internátní školku pro holčičky, ale nic takového v republice neexistuje. Natož v okresním městě. Uvědomil jsme si to teď když jsme byly mému bratránkovi na svatbě a vzpomněl si na první Lásky mých dcer, které započali už ve školce.

U Klárky jsem na to nebyl připraven a u Lilinky jsem už z problematikou Láskou byl obezmámen a tak jsem to očekával. I kdybych měl 10 dcer, tak vás to na to nepřipraví. Klárka zvolila ve školce systém Lásky „rozděl a panuj“. Zamilovala se asi do 5ti různých klůků různých věkových kategorií a těm svou Lásku věnovala a dávkovala podle momentální nálady, popularity a vlastností, které jí přišli atraktivní. Ríša byl frajer, Robík byl hezkej a raubíř, Kubík byl nejmladší ( byl o 2 roky mladší než Klárka) , ale byl zase vtipnej a roztomilej.

Lilinka zato zvolila opačný top systém, jak se zamilovat a to „bezmezná Láska“. Její bezmeznou Láskou se stal Šimon. Předškolák a o dva roky starší hošík, kterého jsem neměl zatím čest poznat osobně. Chodil do školky později. Od té doby, co se Liluška do Šimona, Šími zamilovala, tak ve volných chvílích se veškeré hovory mé tehdy čtyřleté netočili okolo ničeho jiného než okolo Šimona.

Začalo to tím, že dokázala v autě dobrých půl hodiny vyprávět jen o tom, jak moc se milujou a jak moc se těší až jí dá Šimon pusu. Jestli jí pusu první dá on, nebo jestli mu má první pusu dát ona. Cestou do školky v autě jsem také vyslechl nejedny litanie o tom, co se jí o Šímovi zdálo. Od toho dne, kdy propukla epidemie Lásky Šimon bylo těšení do školky samozřejmost a samozřejmě byla smutná, pokud tam náhodou Šimon nebyl. Myslel/doufal jsem, že jí to přejde, ale ani po třech měsících nám nepřestala o Šímovi básnit.

Další fáze nastala, když Lilinka začala mluvit o svatbě. Samozřejmě svojí a Šímovo. To už jsem toho Šímu toužil poznat osobně. Přeci jen jako otec bych si měl udělat menší představu o tom, jaký má moje dcera vkus. Lilinka mě uklidnila, že mě maminku a všechny na svatbu pozvou a že se nemusíme bát. Samozřejmě jsme od té doby museli zařadit do hraní na školu, na maminky, princenzy, dorkorku i na svatbu.

Jednu výhodu této zamilovanosti mého malého čtyřleťáka měla, že Šíma fungoval velmi dobře jako výchovný prostředek. Pokud se Lilince něco nechtělo, nebo se nechovala jak má, tak věta Co by tomu řekl Šíma? nebo Nebo myslíš, že by Šíma chtěl takovou zlobivou holčičku? fungovali velice výchovně.

Tuhle nám Lilinka u nědělního oběda zase básnila o Šímovi. Mezi soustem kuřecího řízku a bramborového salátu nám vyprávěla o jejich svatbě a jak to bude super.

Klárka si nenechal ujít přiležitost mě trošku popíchnout: „Tati, ty se na toho Šimona budeš muset jí kouknout,viď?“

„To budu!“

„A co mu řekneš?“, mrkla na mě starší dcera.

„Zeptám se ho jestli jsou jeho úmysly čisté..“, mrknul jsem zase já na Lilinku

„To tedy nejsou!“, začervenala se Lilinka do talíře

„Jak to?“, vyhrklnul jsem a trošku mě ta pubertální reakce překvapila.

Lilinka se na mě zazubila, máchla vidličkou a pronesla s plnou pusou:

„Šima je pěknej špindíva!!!“