Přímá úměra

Když jedete někam s dětmi autem dál než dva kilometry, tak je to vždy zážitek. Moje děti odmalička jízdu autem prožívali. Pokud jsem jeli kousek, tak do třiceti minut cesty, tak vždy spaly. Jakmile byla cesta delší, třeba pokud jsem jeli do za prarodičem do Prahy, tak obě holčičky do roka tak řvali a jakože řvali. Jako sirény. Občas jsem měl pocit, že mi dálnici už z dálky auta uhýbají z rychlého pruhu, protože si myslí, že jsem sanitní vůz.

Jakmile mohli v autosedačce sedět, tak nastal přerod. Přestaly obě řvát. Holčičky prostě potřebují mít přehled, obzvláště ty moje. Musí vědět, kde se co děje. To mají asi po matce mých dětí. Tak taky musí mít přehled. O všem a o všech. Taky se ráda kouká z okna při jízdě z auta a mlčí.

Tím by mohlo vše končit a mohli bychom si říct, že od té doby, co sedí normálně v autě máme normální děti. Nemáme! Nikdo nemá, ale jsou vaše. Klárka se rozhodla, že se jí bude dělat na delších cestách špatně a že bude blinkat. Zjistili jsme tento fakt, když jsme jí načančanou vezli zase do Prahy k babičce a prostě se zeblila jako alík. Místo krásnou holčičku s culíčky v lacláčích jsem přivezli mírně zapáchající batole v teplácích s culíčky. Řešením je kynedryl před každou delší cestou. Lilinka zase potřebovala a požaduje neustálou komunikaci jinak je nevrlá, což může být na delších cestách vysilující.

Takže samozřejmě pokud někam jedeme, tak hrajeme hry jako Slovní fotbal, hádanky, vyprávíme si a ukazujeme, co vidíme. Pokud jedete někam dvě hodiny, tak to né vždy musí stačit. Hlavně jako řidič potřebujete občas věnovat řízení a kam jedete, hlavně pokud jedete někam, kde jste ještě nebyli.

Proto holčičky mají na delší cesty vlastní mobily, které podědili z rodiny. Mají svoje sluchátka. Na tento setup, každá svůj mobil, svoje sluchátka nepřijdete hned. Nejdřív jim dáte na cestu jejich tablet, což ze začátku funguje, ale jen jednou nebo dvakrát. Pak se začnou hádat na co budou koukat, nebo že druhá se koukat nechce, ale že chce poslouchat hudbu. Tedy má každou svou obrazovku, na které si můžou pustit pohádku, hudbu, aplikaci dle své osobní preference. Sluchátka má každá svoje, protože tím předejdete hlasitému mixu produkce a hádkám, kdo to má moc nahlas a měl by to ztlumit a získáte tím také jednu výhodu. Můžete si pustit ve vlastním autě, vlastní autorádio a hudební stanici nebo výběr hudby, kterou chcete. Nebo poslední možnost, kterou poslední době hodně využívám a to je prostě jen ticho. Užívám si klid a cestu.

Tohle všechno je, ale je podmíněno jedním faktorem a to , že musíte mít dost velký objem dat a nabíječku v autě. Mám tedy wifi v autě, nebo jsou holky připojeny přes hotspot na můj mobil.

Minulý týden jsme jeli na svatbu mého nejmladšího bratrance. Mířili jsme na obřad, který byl na hradě. Holčičky seděli vzadu, čumákovali do telefonů a ukazovali si něco na TikToku. Vezl jsem s sebou fotografku, která je má dobrá kamarádka. Dlouho jsem se neviděli, tak jsme si měli o čem vyprávět. Přijížděli jsme do města, kde se konal na hradě obřad. Hrad se majestátně tyčil nad městem a vítal nás už zdálky svým cimbuřím. Lilinka asi hrad zahlédla a najednou zbystřila:

„Tatí, to je ten hrad, kam jedeme na svatbu?“

„Ano, to je on!“

„Ty jsi tam už někdy byl?“

„Myslím, že byl…Když jsem byl dítě.“

„Aha…“, a tím otázky skončili. Prozatím.

Projeli jsme městem pod úpatí kopce k cestě, která vedla k hradu. Cesta byla rozkopaná a zúžená, takže se tam vytvořila kolona. Auta stály do kopce a táhly se jako had směrem někam nahoru.

Lilinka znovu zbystřila, odvrátila zrak od telefonu a vyrušila mě od rozhovoru s kamarádkou.

„Tatí?“

„Miláčku, počkej chvilku, já teď mluvím s tetou.“

Snažíme se holčičkama učit, aby neskákaly do řeči, pokud se dva lidi baví. Jen v případě, že je to důležité.

„Ano, miláčku“, vrátil jsem se k Lilince, když jsem kamarádce dořekl větu,“copak jsi potřebovala?“

„Ten hrad je na kopci?“

„Ano, ten hrad je na kopci! To hrady bývají.“

„A jak je to vysoko?“, ptala se dál a mě to zatím nedocházelo.

„A pojedeme hodně vysoko?“

„No je to vysoko! Budeme vidět na celé město a hodně do dálky. Dneska je hezky, takže uvidíme třeba až k nám domů.

Lilinka se zachmuřila a hezky si ulevila: „Doprčic, zase nepůjde WIFINA!“

Všechny nás to rozesmálo.

A mě už začínalo svítat, proč ty otázky. V létě jsme trávili dovolenou na horách. Jeli jsme tam po hřebenech hor. Cesta vedla po horských silničkách, kde občas nebyl datový signál. Tudíž holčičkám nešli na telefonech pohádky, hudba a některé aplikace. Od toho je logická přímá úměra. Na kopci nebo na hoře prostě není WIFINA.