Pozor! Beruška!

Tak jsme zase uspávali! Kupodivu všechno proběhlo bez problému a holčičky zaběhl do pokojíčku si pohrát a vybrat pohádku . Byly vykoupané, vyčůrané, vykakané, napapané, napité, dostali i mlíčko. Bylo 30 minut klidu. Zlověstného klidu. Ani jednou nepřiběhly. A podle Murphyho zákona : „Když se všechno daří, něco se pokazí“. To něco se pokazilo a byl to pavouk.

„Tatínku, pomoc! V pokojíčku je pavouk!“, rozrazila dveře do obýváku Klárka a Lilinku měla v závěsu. Podle toho křiku a řevu to vypadalo, že je tam ten pavouk přímo věznil a že za tu půl hodinku vděčím jemu. O velikosti toho pavouka a jeho hrozivosti ani nemluvě.

Tady si přesně uvědomíte, že je to dědičné. Jejich maminka, matka mých dětí by nejraději zachránila celý zvířecí svět a přivedla domu kdejakou zuboženou kočku nebo psíka, ale jak se objeví na scéně hmyz… Tak skáče na všechno, co jí udrží nad zemí.

Velice zábavná je historka, o tom jak věšela prádlo na balkóně a vzal si jí jako rukojmí sršeň. Usadil se na balkonových dveřích a nechtěl pryč. Matka mých dětí se usadila na druhé straně, zachvátila jí panická hrůza z bodavého hmyzu a taky nechtěla pryč! Z pátého patra paneláku se odchází těžko. Naštěstí měla bundu a mobil. Volala mi hystericky do práce, ať jí přijedu zachránit. Nikdy nezapomenu na ten pohled, když jsem přijel a vzhled tu scénu z parkoviště. Choulila se na jedné straně balkonu a na druhé straně někde neviditelná bodavá hrozba. Má bujná představivost si do výjevu domalovala hasiče s rampou a celým záchranným sborem. Nadepsal jsem si v hlavě i titulek v místním tisku: „Maminka uvězněna na balkóně zbloudilým agresivním hmyzem!“. Celé to bylo o to vtipnější, že to celé probíhalo za frenetického řevu k pobavení celého sídliště, ať dám pozor a že je ten sršen agresivní. Vyjel jsem do bytu otevřel dveře a ten nebezpečný agresor prostě odletěl.

Vraťme se, ale k zpátky k tomu velikanánskému pavoukovi. To jsou přesně ty chvíle, kdy můžete jako otec být za superhrdinu. Nasadit si pláštěnku a velké červené „T“ na prsa a udělat tento svět lepší. Třeba zachránit své holčičky před pavoukem.

Přišel jsem do pokojíčku a na stropě byla usazený pavouk typu Sekáč, kterému u nás důvěrně říkáme Johana. Vzal jsem kapesník a pustil jsem se do záchraně operace „Pavouků“. Nepochybuji o tom, že pavouk byl neméně vyděšený. Největší paradox – holčičky se pavouka bojí, hysterčí, ale nesmí se pavoukovi ublížit . Další důkaz, ze je to geneticky dědičné! Jejich matka to má stejně, i když jakmile vidí pavouka, tak skočí komukoliv poblíž na hlavu.

Johanu jsem tedy chytil do kapesníku, ale protože měla výhodu místa a pozice, byla na stropě a já balancoval na posteli a peřiňáku, tak se vysmýkla a spadla Klárce na polštář do postýlky. Už už jsem myslel, že ztratím svůj kredit otce superhrdiny…, nakonec jsem Johanu chytil do kapesníku mezi plyšáky a vypustil ven z okna. Živou a dokonce měla i všechny nohy. Vyhrál jsem!

Klárka ale nechtěla spát na polštáři, protože na něj spadl pavouk. Druhý den nechtěla jít ani na záchod , protože si vzpomněla, že tam občas nějaký pavouk bývá. Odmítala se tam jít vyčůrat a oddalovala to. Nic nepomáhalo! Domlouvání, že tam žádný pavouk není . Fyzické ohledání místa, že si muže nechat otevřené dveře, že tam s ní někdo bude. Když už se kroutila, tak jsem jí to normálně přikázal. Zkontroloval jsem inkriminovaný prostor, ukázal jí, že tam žádný pavouk není. Nechal otevřeno a stál u dveří záchoda jako dozor. Co kdyby náhodou nějaký pavouk chtěl na záchod nakouknout a nebo si taky odskočit, že ano? Neobešlo se to samozřejmě bez řečí a že jí to vlastně nepůjde. Klárka koukala při tom bázlivě po stropě a občas po mě šlehla šibalským úsměvem. Měl jsem pocit, že mě ten malá šibalka zkouší. Počkej to Ti nedaruju, řekl jsem si. Najednou jsem uslyšel jsem jarního potůčku a konečně se vyčurala. Musím ji trošku poškádlit, pomyslel jsem si. Myla si ruce a já bleskově přemýšlel, jak to udělat. Nabízely se pavouci, ale to by už na záchod nešla nikdy a čůrala by radši do plínky nebo venku. Už ke mě mířila ze záchoda a v tu mě to napadlo. Vystřelila mi ruka směrem ke stropu záchodu a děsivě jsem vykřikl: “ Pozor!!! Bacha Beruška!“

Byla u mě v okamžiku, objalamě a a vykulila strachy ty velké modré oči, chytla se mě pevně za ruku. Stála vedle mě jak zkoprnělá, drtila mi ruku a hypnotizovla strop záchoda , co se bude dít. Dělo! Začal jsem se nahlas smát! Velké oči se na mě tázavě podívaly. Prohladil jsem ji se smíchem po tváři: „TY se jako bojíš BERUŠKY?!?“

Chtěla se urazit, ale pak se začala taky smát. Od té doby se pavouků na záchodu nebojí a je klid. Čeho se bojí Vaše děti?