Tatův Svět - Pořídili jsem si psa

Pořád jsem si říkal, jak to to malé stěně stihnout a proč najednou mám tak velký byt a tolik věcí? Jak se podařilo tomu mrňousovi vytahat deky, polštáře, vodovky, knížky, boty, zubní pastu, všechno to trhá… Proč je tak rychlej? To nedoženu dvouměsíčního psa?! A kde jsou holčičky, aby mi pomohly. To to pěkně začíná!

Najednou jsem se probudil, byl to jen sen! Zhmotněná obava něčeho, co mě možná čeká. Spal jsem na gauči, ruku jsem měl v koši na prádlo s dekou a tam si oddychoval malý bílo-béžovou-černý uzlíček nervů. Kouknul na mě, převalil se a spal dál. Tak se mi to přeci jen nezdálo, máme štěně!

Ano, pořídili jsme si tento týden pejska. U matky mých dětí, mají holčičky kočky a já jsem jako dítě měl psa a mám psi rád, tak jsem svým dětem chtěl dopřát stejný zážitek a pocit zodpovědnosti. Původní úvaha byla nejdřív taková, že si vezmeme nějaké štěňátko z útulku. Bohužel štěňátka v útulcích moc nejsou.

Holčičky chtěli různá morčátka, králíčky, rybičky, ale po zkušenostech mých kamarádů, kteří tuto havěť doma mají nebo měli, tak jsem byl neúprosný a prostě řekl ne. Zasadil jsem tedy semínko, že pokud budou holky hodné a až budou větší a budou se moci o takové zvířátko postarat a venčit ho, tak pořídíme pejska. Od té doby o něm mluvíme, a především Lilinka pořád vyslovovala touhu mít pejska a nosila mi návrhy na různá plemena, které se jí líbí. To už je dobré dva roky.

Tím, jak se stále zhoršuje krize kolem Korona viru a jsem si uvědomil, že budu ještě minimálně dva měsíce na home office. Vyskytla se tedy ideální příležitost, kdy si pořídit stěně a budu mít možnost se o něj i starat. Zároveň holčičky budou mít nějaké rozptýlení. Win win.

Navlékl jsem to tak, že to je holčiček nápad a že to bude dárek k mým lednovým narozeninám. Celou středu a čtvrtek holky vybíraly pro pejska jméno. Důležitou podmínkou bylo, aby se na jméně shodly. Když pominu, že Lilinka chtěla, aby se jmenoval „Ťuťu-titi“, nebo „Pupu“, tak do užšího výběru se dostaly jména jako: Gru, Bublina, Brambrora, nebo Dobby.

Zavolal jsem na pár inzerátů a tento pátek už jsme jeli pro nového člena rodiny. Holky samozřejmě musely jet se mnou a vzali jsme sebou i tetu Bramboru (mou sestru). Člověk by řekl, že jet si koupit psa musí být radostná událost. NENÍ! Je to vlastně velmi stresující! Jedete někam, kam to neznáte. Vezete docela velkou částku peněz. I když si prověříte první poslední, tak nevíte, zda bude pejsek v pořádku. Do toho se vám při cestě tam dítě nervozitou a jak se těší podělá. Naštěstí to odnesli jen spoďárky. Cestou zpět, když už vezete vlastně čtyři členy rodiny, tak se vám dítě podělá znovu, a to už odnesou i kalhoty. Naštěstí i přes tuto „kakastrofu“, jsem měl v kufru oteplováky. Není to vůbec příjemné, když Vám při jízdě po dálnici kňučí na jedné straně štěně, protože se bojí a na k tomu vzadu najednou hystericky řve dítě a opravdu bez ohlášení: „Tati, já potřebuju kakat! Ne já už kakám!“

Samozřejmě mi ujeli trošku nervy, takže dostala trošku ceres, že to musí hlásit dopředu a že už je na tohle dost velká. A obě dostali ceres, protože se pořádně neoblíkají, protože jsem zjistil, že obě nemají dvoje kalhoty. Kdyby je měly, jako obvykle, tak i když se podělají dvakrát, tak bych je měl do čeho převléct. A jak to, že je nemají, když je venku taková zima… Ještě, že jsem měl v kufru ty oteplováky. Další klika byla, že první i druhý případ se stal 500 metrů před pumpou. Klikařka.

Nakonec jsme dojeli domu, pejska jsme dovezli v pořádku. Jo já vám to neřekl, jak se jmenuje a co je to za rasu? Tak je to Biewer Yorkskhire Teriér a jmenuje se Dobby. Na tom se holčičky shodly jednohlasně. Jako ten skřítek z Harryho Pottera. Holčičky jsou z něj nadšené a celý víkend se o něj teď starají.