Perličky z Letadla

Letěl jsem s holčičkami na dovolenou. Letěly poprvé a byl jsem zvědav, co budou na letadlo říkat a jak se jim bude cesta letadlem líbit. Měl jsem trošku obavy, jak na ně bude působit vzlet letadla a přístání, ale všechno zvládly bez mrknutí jediného oka.

Sedly si na sedačky, nechaly se připoutat, sundaly si botičky a opřely si nohy o sedadla před sebou. Jako, kdybychom seděly v autě, akorát čistě náhodou létá a vynese nás 10 000 m nad zem. Kdybych je neupozornil na to, že se chystáme odlepit od země a že se mají koukat ven, tak by je to snad ani nezajímalo. Hlavní bylo, kdy už tam budeme a kolik to bude trvat pohádek.

Cestou na dovolenou se nic zajímavého nestalo a vše proběhlo v pořádku.

Zato cesta zpátky byla o to zajímavější. Klárka jí sice skoro celou prospala. Za to Lilinka vyplodila několik perliček.



Perlička #1

V půli cesty rozdávali jídlo, bagety.

"Lilinko, Klárko, dáte si bagetku?"

"Mají kuvličky s mlíkem?, zeptá Lilinka.

Kouknu do letadlového menü a samozřejmě je nemají. Sdělím to Lilince zápornou odpověď, je smutná. Jako správný otec bych měl obepsat všechny letecké společnosti a podat jim návrh na zlepšení ohledně " kuliček s mlíčkem" v letadlovém servise. Jste zvědav, kolik jich na můj "návrh na zlepšení" odpoví kladně a až poletíme příště, tak budu moci svou dceru překvapit kuličkami s mlíčkem.


Perlička #2

Lilinka našla na opěrátku na straně tlačítka "Channel" a "Volume" a šipky nahoru a dolů.

"Tatí, na co to je?"

"To je na sluchátka, aby sis mohla naladit rádio, které chceš a hlasitost.

"Já myslvlela", zakření se na mě," že to je ovládání na to letadlo."

A takhle jednoduše se může stát čtyřletá holčička pilotkou. Umíte si představit, že takhle jednoduše byste mohli ze svého sedadla ovládat Boeing 737?


Perlička #3

Kapitán oznámil, že budeme klesat a že se blížíme k letišti. Klesání bude trvat přibližně 30 minut a že přistaneme dle plánu.

"To už jsme v Česku?", zeptala se Lili.

"Ano."

"To jsem tady samý Čechy?", ptala se dál.

"Ano, Češi a Slováci.", upřesnil jsem národnostní složení na palubě. Posádka,letušku a stevardů byly Slováci.

"Češi a Pražáci!", opravil mě asi devítiletý chlapeček, co seděl před námi. Zapomněl jsem, že s námi taky letí občané státu ve státě.

Perla nakonec.

Letadlo klesalo a chystalo se na přistání. Letěla s námi taky rodina s malými asi ročními dvojčátky. Holčičky byly roztomilé a po celou dobu hodné. Až při přistávání jedno z dvojčátek plakalo a to tak, že svým pláčem naplnilo na celé letadlo.

To je taková ta chvíle, kdy se letadlo rozdělí na dva tábory. Jeden,co ví nebo si pamatuje jaké to je mít malé děti a druhý, který děti nemá nebo už si to nepamatují. První tábor má pro brečící dítě a rodiče pochopení, druhý tábor má většinou zkažený den a vrhá divné pohledy na rodiče. Rodiče jsou zvláštní skupina, která je absolutně bezmocná, snaží se křičící dítě utišit, cítí se provinile a nejraději by s dítětem z letadla utekly. To bohužel z letadla, které přistává není fyzicky možné. Mezitím pláč holčičky už přerostl v hysterický křik. To rozplakalo další miminko v zadní části letadla. Letadlo přistávalo, v letadle to šumělo jako v úle, lidi byly nervózní a do toho se před námi zvednul malý Pražák, který to už nevydržel a křiknul k malému dvojčátku:"PŘE-STÁŇ!"

Všichni ztichli i malá holčička a v tu samou chvíli propukli v bujarý smích, následně letadlo dosedlo a celé letadlo začalo tleskat.