Panenky mají taky city

Svoje děti miluju, ale upřímně se vždy těším na tu část dne, kdy je ukládám do postele a jdou spát. Dostanou mlíčko bez kterého prostě spát nepůjdou a připomenou mi, že opravdu patříme mezi savce. Přečtu jim pohádku, nebo pět , občas si nějakou pustíme. Občas uspím já je, občas ony mě. Občas se vyloženě uspím sám.

Ten večer děti už byli nachystané do postýlek, mlíčko vypité. Měli puštěnou pohádku. Dívám se na zprávy a najednou přijde Klárka, že chce hřeben. Samozřejmě jsem to ocenil, že je tak zodpovědná, že si chce česat vlásky, aby jí to ráno nedalo tolik práce. Odkázal jsem jí na šuplík, kam dáváme hřebínek, vždyť ví, kam ho dáváme. Netrvalo ani dvě minutky a přilítla Lilinka s panenkou v ruce, že chce také hřebínek na česání. Poslal jsem jí na samé místo jako Klárku.

„Hebínek tam není..!“

„Jak to, že tam není?“, blýsklo mi hlavou. Ráno tam ještě byl, když se obě děti česaly a už tam není. Máme totiž dva. Jeden menší pro Lili a druhý větší pro Klárku. Větší si Klárka vzala. Kde je tedy ten menší? To co mi proletělo v rychlosti hlavou jsem holčičce zopakoval nahlas. Jen pokývla ramínky a dožadovala se hřebínku. Začal jsem ji samozřejmě plísnit, že si ho zase ona nebo Klárka schovala do kabelky, kufříku, tašky nebo krabice na poklady a dal jsem se do hledání po bytě.

Než budu pokračovat musím ještě ujasnit jednu věc a to jaký holčičky používají hřeben. Na doporučení mé kamarádky kadeřnice, stylistky ( ahoj Silvie) máme hřeben typu Tangle Teezer. Tedy takový ten, co se hezky drží a hlavně rozčesává skoro sám a netahá. Neumím si představit, jak si holčičky, dívky nebo ženy s dlouhými vlasy rozčesávaly vlasy před tímto revolučním vynálezem. Použil jsem na holčičky jednou z nutnosti klasický hřeben a málem byly bez vlasů a to nemluvím o tom, že to pěkně obrečely. Při té přiležitosti jsem politoval všechny ženy od dob neadrtálců, které se česali kostmi, až po mou mladší sestru, která má krásné vlnité vlasy a vyrůstala v 90. letech.

Klárka se k nám přidala a hledala s námi. Plísnil jsem dcery dál. Když s té malinké vypadlo, že nechce hřebínek pro sebe a svoje vlásky, ale pro panenku, kterou má v ruce. Aha! To trošku změnilo můj zájem hledání. Teď už jsme nehledali hřeben jeden, ale vlastně dva. Hledáme, hledáme. Příjdu k Lilince postýlce a tam vidím hřebíne pro panenky. Krásný červený, s bílími bodlinkami a nich červené malinkaté kuličky. Bingo! Jeden mám!

„Liluško, pojď sem!“, zavolal jsem si prcka. Přicupitala i s nánou. Podívala se v očekávání na mě.

„Co to tady je?“, vymrštil jsem ukazovák směrem na postýlku a hřeben.

Vzala hřebínek a kouká na mě nechápavě.

„No, hřebínek!“, podal jsem jí ho. Vzala si ho a přejela jím vlásky panence.

„Ne, to tahá Nánu!!!“, najednou na mě vykřikla a dupla si nožičkou.

My tatínkové jsem v těchto ohledech občas nechápaví, občas až natrvdlí, takže mě to zprvu nedošlo. Proč by měl jako tahat?

„Prosím?!?“, vykulil jsem na ní trošku nechápavě

„To tahá Nánu!“, a to už jsme natahovali skoro moldánky a mě to došlo.

Došlo mi, proč moje holčičky pořád vyndavají své hřebínky a používají na panenky, i když se tady valí asi pět hřebenů na panenky různý velikostí. Proč pořád nejsou jejich dva hřebeny na svém místě. Proč pořád balí ty svoje hřebínky společně s věcmi pro panenky. Přeci panenky mají taky city, ony jsou jejich maminky a musí se o ně, co nejlépe postarat. Když já chci ten nejlepší hřeben pro svoje holčičky, chtějí ony to samé pro své panenky. Stejně jako já chci to nejlepší pro své holčičky!

Malý hřebínek jsme nenašli, ale to je zase trošku jiná historka…Tu zase třeba příště.