Obnovení důvěry v Ježíška

29.12.2019


Já nevím, jak Vy ale od té doby, co mám děti, tak si Vánoce užívám víc, než kdy předtím. Dokud jsem děti neměl, tak jsem byl každý rok ve stresu, co dostanu. A to jsem měl už od dětství. Jako dítě píšete Ježíškovi a doufáte, že jste byl celý rok dostatečně hodný. Když konečně nastal Štědrý den, tak to čekání bylo vždy o to útrpnější, že se muselo vždy čekat, než táta dojí...A věřte, že ten si tu večeři vždy užíval. Polívky si samozřejmě dal raději dva talíře. Tu si přidal salát, tu řízek, nebo požádal maminku, aby mu otevřela další vánoční pivo. Celé to bylo ještě o to víc stresující, protože se muselo vždy vše po štědrovečerní večeři uklidit ze stolu a umýt nádobí.

Máme domácí video, kde mi je asi devět let a já nervózně chodím okolo jídelního stolu, vyhlížím z okna Ježíška a šiju sebou jako korouhvička ve větru a nevím, co s rukama a nohama a do toho vydávám divné zvuky, které zdánlivě připomínají koledy. Něco podobného jsem zažíval každé Vánoce, než přišli děti. Samozřejmě s přibývajícími lety ubylo na intenzitě a už jsem to neprožíval, tak explicitně, ale spíš vnitřně.

Od té doby, co mám děti, mi stres z toho, co dostanu opadl. Z toho, co dostanou děti a jestli vůbec, tak se nyní stresují ony a já si užívám jejich nervozitu i radost.

Minulý rok však byla důvěra v Ježíška sice trochu narušena. Klárka zahlédla z okna ložnice, kde se čekalo na Ježucha a z kterého bylo vidět přímo do obýváku ke stromečku, jak děda Míra nese jeden z hlavních dárků... Zkusili jsem jí vysvětlit, že Ježíšek, jakmile je spatřen, tak na sebe vezme podobu blízké osoby a že to vlastně nebyl děda Míra. Ten byl venku a přeparkovával přeci auto. V takovou chvíli dětí ukáží , že prostě nejsou hloupí. Klárka si pamatovala, kde děda parkoval a že se auto nehlo od té doby, co s babičkou přijeli. Samozřejmě, když odjížděli babička s dědou domu, tak to nezapomněla zmínit.

Ježíškova důvěra byla tedy tento rok nalomena, takže jsem se musel trošku víc snažit, abych to napravil. Vzal jsem děti v létě na Boží dar, kde je Ježíškova pošta a Ježíškova cesta. Ježíšek jim z Božího daru a z Ježíškovi pošty odpověděl na jejich přání osobním dopisem. A když jsem čekali na Ježíška, tak jsem na něj čekali v ložnici všichni a čekali až přijde, rozhodí dárky a zazvoní. (Bůh žehnej dálkově ovládaným reproduktorům). Holky zkoušely koukat dírkou, koukat z okna. Nic! Na můj povel, že se něco děje, přitiskly se mnou uši na dveře a rozzářené oči a údivy mi poskytly pocit uspokojení. Když uslyšely jak Ježíšek přiletěl, rozrazil dveře, zazvonil a uletěl pryč, tak byla důvěra v Ježíška kompletně obnovena.

Samozřejmě holčičky dostaly všechno, co si přály a co si Ježíškovi napsaly. Mám hodné děti. Proč by taky ne. Dárky a balící papír lítaly vzduchem a samozřejmě samé "Jů!" a "Jé" a "Ach" a "To je to přesně, co jsem si přála!". Já dostal ponožky a pár trik a byl jsem spokojený a šťastný.

Moje děti si samozřejmě nemohli odpustit pár pod stromečkových hlášek pro pobavení celé rodiny.

Lilinka dostala psa Hafíka, který reaguje asi na dvanáct přesných slovních povelů jako Lehni , Pusinku, Dej Pac. Pejska si moc přála a musím říct, že je to moc roztomilá hračka. Pejska jsem zapnuli a zkusili pár povelů. Na některé reagoval, na některé ne. Hlavně jsem chtěli, aby udělal kliky. Tak jsem zkoušeli: "Udělej kliky!¨" Několikrát to zkusila Lilinka a pak i já a protože všude okolo byl hluk ze šustícího papíru a koled, tak jsem si ho vzal do ruky a trošku zvýšil hlas: "UDĚLEJ KLIKY!"

Lilinka mi Hafíka vyděšeně vytrhla z ruky a mateřsky povídá: " Neděs ho! Je novej! Není mu ani den...!"

Kdo mohl tušit, že ten povel je: "Umíš kliky?"

Stejně jsem dopadl asi před třičtvrtě rokem s plyšákama, co dostala minulé Vánoce. Stlali jsme Lilinky postel a odhodil jsem plyšáky na zem. Přísně se na mě podívala: "Neházej mi s nima, jsou ještě malinký! Vždy't jim není ani rok! Dostala jsem je od Ježíška. "

U nás se věk a vyspělost plyšáků počítá od data pořízení. Má to logiku a o tom nemůžete diskutovat.

Moje babička, Klárky a Lilinky prababička si píchla do nohy střep už před Vánoci . Nechtěla si ho nechat vyndat. Znáte babičky. To samo, to přejde. A tak se ženské osazenstvo rozhodlo, že jí pomůže ho vyndat. Asistovala jim u toho Klárka. Babička se zkusila naposledy ještě bránit: "Přeci mi nebudete šahat na nohu, je to nehygienické!"

"Ale babi, vždyť jsme rodina!", odbyla jí moje sestra.

"Jo, babi, vždyť je to rodinná noha!!!", zahlásila vážně Klárka jako by babičky noha byla vzácná relikvie.

Já jsem si Štědrý den náramně užil. Zachránil jsem důvěru v Ježíška svých dětí, plyšáky a oblíbené hračky musím brát jako děti svých dětí a važme si našich prarodičů a jejich nohou.

PS: Pokud by si chtěl někdo poslechnout, jak k nám chodí Ježíšek, tak dávám možnost ke stažení. Pozor! Ježíšek chodí až v posledních 30 vteřinách.