Objevujeme písmenka

Musím říct, že mě ten home office a to, že jsou děti doma a celá ta situace zase tak moc nevadí. Jsem rád, že jsem spolu doma, že spolu můžeme trávit čas a být spolu. Je to sice na palici, že pořád něco chtějí, nebo musí člověk něco vymýšlet, ale člověk u toho užije spousty taky srandy a legrace. Na druhou stranu vidím, jak to ubíjí moje holčičky a jak jim chybí to vídat se s jejich vrstevníky.

Klárka má aspoň online výuku a už zvládá obstojně telefonovat, facetimovat, takže ta je schopná si sociální kontakt udržet, ale Lilinka, která byla taky dva měsíce doma a je předškolák tyhle vymoženosti nemá. Tak jsem zavolal do školky a vysondoval situaci, zda tam nemají hlášeného Covida a zda mají dost vychovatelek a oznámil Lilince, že pošupajdí do školky.

Strhla se vlna nadšení. Jekot, pískot, skoky. Vyjmenovala všechny oblíbené kamarádky. To ráno, dokonce i ráno sama vstala, aniž bych jí musel budit. Oblečená byla bez řečí, učesala se a vyčistila si zuby a už byla nastartovaná u dveří. Čekal jsem, že ve školce bude narváno, ale bylo tam jen šest dětí a z nástěnky jsme se dozvěděl, že je podezření na vši.

A ze školky mi přišlo jiné dítě. Upovídanější, veselejší a usměvavější.

A takto to vypadá, když je mám doma obě a snažím se s nimi učit.

Lili: „To B vypadá jako nos! Koukej, Táto!“

Koukám na písmenko „B“ a hledám v něm nos…. á už to vidím.

„No jo nos, při pohledu ze zdola! To jsou nosní dírky.“

Lilinka hrdě pokývá hlavou a usměje se nad svým objevem.

Z druhého konce stolu se podívá na náš „Bnos“ velká školačka Klárka: „No jo opravdu nos!“, zpátky začne trénovat své „j“ a znalecky dodá, „A taky vypadá jako zadek!“

Pravdou, je že všechno, co se děje, už by mohlo jít do „B“ a skončit….