Nintendo

Předem se omlouvám, ale tento příběh nebude moc vhodný pro maminky. Pokud vám, drahé matky, nic neříká hraní her na televizi, mobilu nebo počítači (a nejde o Candy Crush), raději dál nečtěte.

Narodil jsem se v 80. a v 90. jsem vyrůstal. Tedy v době, kdy po revoluci přišly první počítače a konzole. Tyto věci stály v té době ohromné peníze a jednou mi moje děti neuvěří, že můj první počítač stál téměř 80 tisíc.

Předtím, než jsem měl počítač, měl jsem herní systémy – konzole od Nintenda, které jsem nadevše miloval. Hned po revoluci jsem dostal svůj první Nintendo Entertainment System – NES. Byla to velká hranatá krabice, do které se vkládaly velké kazety s hrami. S ní byly dva joysticky ve tvaru obdélníku, které po delším hraní řezaly do rukou. Grafika byla 8-bitová a v 6 letech jsem na ní hrál hry jako Super Mario Bros, Chip a Dale, Mario Kart nebo DuckTales. Hrál jsem sám nebo s tátou a byla to velká zábava.

Když mi bylo osm let, dostal jsem upgrade v podobě Super Nintendo Entertainment System (SNES). Bylo to více než super. Grafika byla 16bitová a kartridže byly menší, vložily se do konzole shora a ovladače se zaoblily a už neřezaly. Občas jsem si tuto svou oblíbenou konzoli nosil i k babičce a na chatu. Hráli jsme spolu s bratrancem hry jako Donkey Kong Country, Super Mario World a Super Mario Kart. Nejsilnější vzpomínky mám na Super Return of Jedi, kde jsem poprvé získal titul rytíře Jedi a ovládl sílu.

Ve 12 letech jsem dostal Nintendo 64 a jak název napovídá, grafika byla 64bitová a hry se přenesly z klasického 2D do 3D, což samozřejmě přineslo nový rozměr hraní. Ovladač vypadal jako sci-fi stíhačka. Hry byly stále na kartách a vkládaly se do konzole shora. Vybavují se mi spousty dětských vzpomínek, jen když na tu dobu pomyslím. Jako například, když s Mariem běhám po plně renderovaném 3D světě a točím s drakem, abych ho hodil na bomby. Jsem hrdinný indián Turok a bojuji s dinosaury a mimozemšťany o záchranu světa a vesmíru. Já a tři kamarádi se tiskneme u malé obrazovky rozdělené na čtyři části se čtyřmi ovladači a hrajeme Mario Kart 64 a snažíme se zničit svým soupeřům balónky nad jejich vozidlem. Kdo nikdy nehrál, asi to nepochopí.

Poté přišla éra počítačů a já jsem přešel od Nintenda do trošku jiného herního světa. Nintendo ve srovnání s jinými herními světy umělo, a myslím, že i dnes, skvěle propojit herní a dětskou zábavu a udělat jí přístupnou pro celou rodinu.
 

Přesvědčil jsem se o tom nedávno na návštěvě u svého nejlepšího kamaráda. On a jeho snoubenka si pořídili poslední generaci Nintenda – Nintendo Switch. Byli jsme s holčičkami u nich na zahradě, když začalo pršet. Rychle jsme šli dovnitř, a aby se holčičky zabavily, pustili jsme jim Nintendo. Byl jsem zvědavý, jak budou reagovat moje děti, protože ani sedmiletá Klárka, ani čtyřletá Lilinka neměly s hraním na obrazovce a s joystickem žádné zkušenosti.

Pustili jsme jim Mario Kart s postavičkami z celého světa Maria, jako jsou Princezny, Houbičky, Drak, Mario a jeho bratr Luigi. Klárka si vybrala Houbičku a Lilinka Mária. Kamarád jim vysvětlil, co mají dělat, a začaly hrát. Rychle pochopily, jak funguje herní svět motokár, a okamžitě se objevila i dětská radost ze hry. Začaly se špičkovat a radovat z toho, co všechno postavičky dělají.

Lilinka byla při prvním závodu lepší než Klárka, takže Klárka si chtěla změnit postavičku. Protože když vám něco nejde ve hře, vždycky za to může vaše postava. Novou postavou si vybrala Princeznu.

„Tatí, jak se jmenuje?“ zeptala se Klárka.

„Umíš číst, tak si to přečti,“ odpověděl jsem jí.

„P-e-a-ch,“ přečetla foneticky.

„Čte se to ‚Peach“, to je anglicky broskvička,“ opravil jsem ji.

Podívala se na mě vážně a šeptala pohoršeně: „Ještě že na konci není „A“!“

Naštěstí nebylo, ale už jsem věděl, co si budu přát k Vánocům. Musel jsem sebe i svým dětem dopřát stejné herní dětství, jako jsem měl já.