Nintendo


Předem se omlouvám, ale tento příběh nebude moc pro maminky, takže pokud Vám, drahé matky, nic neříká hraní her u TV na mobilu nebo na PC a tím nemyslím Candy Crush, tak raději dál nečtěte.

Narodil jsem v 80 a v 90. létech vyrůstal, takže jsem zažil dobu, kdy po revoluci přišli první počítače i konzole a stáli z dnešního pohledu neuvěřitelné peníze. Až budu jednou vyprávět dětem, že můj první počítač stál skoro 80 tisíc, tak mi neuvěří.

Než jsem, ale měl počítač, tak jsem měl herní systémy - konzole od Nintenda, které jsem miloval. Hned po revoluci jsem dostal své první Nintendo Entertainment System - NES. Byla to velká hranatá krabice do, které se strkali velké kartridge s hrami. K ní byly dva joystisky v podobě obdélníku, které po delším hraní řezali do rukou. Grafika byla 8bitová a já v 6 letech na tom pařil hry Super Mario Bros, Chip a Dale a Mario Kart, DuckTales. Hráli jsem to sám nebo s tátou a byla to velká zábava.

Když mi bylo osm dostal jsme upgrade v podobě Super Nintendo Entertainment System - SNES. A bylo to víc než super. Grafika byla 16 bitová a kartridge byly menší, strkali se ze shora a ovladače se zakulatili a už neřezali. To jsem si svou milovanou konzoli už občas vozil i k babičce a i na chalupu. Pařili jsem s bratránkama hry jako Donkey Kong County, Super Mario World, Super Mario Kart. Nejsilnější vzpomínky, ale mám na Super Return of Jedi, kde jsem se poprvé stal rytířem Jedi a ovládl sílu.

Ve 12 jsem dostal Nintendo 64 a jak název napovídá, tak grafika byla 64 bitová a hry se přenesli z klasického 2D do 3D, což samozřejmě přineslo nový rozměr do hraní. Ovladač vypadal jako sci-fi stíhačka a hry byly pořád na kartidgích a strkali se ze shora . Člověku se vybaví spousty dětských vzpomínek, jak s Mariem pobíhám po plně 3D světě a točí s drakem, abych ho hodil na bomby. Jsem hrdinný indián Turok a bojuju s dinosaury a mimozemšťany o záchranu světa a vesmíru. Já a tři kamarádi se tísníme u malé obrazovky rozdělené na čtyři pole se čtyřmi ovladači a hrajeme Mario Kart 64 a snažíme se zrušit svému soupeři balónky nad jeho vozidlem. Kdo nikdy nehrál, asi nepochopí.

Pak přišla éra PC a já jsem od Nintenda přešel do trošku jiného herního světa. Nintendo oproti jiným herním světům umělo a myslím, že i dneska umí skvěle propojit herní dětskou zábavu a udělat jí pro celou rodinu.

 Přesvědčil jsem se o tom nedávno na návštěvě u mého nejlepšího kamaráda. Pořídil si se svou snoubenkou poslední generaci Nintenda Switch. Byly jsem s holčička u nich na návštěvě na zahradě a začalo pršet. Šli jsem rychle dovnitř a aby se holčičky zabavili pustily jsem jim Nintendo. Byl jsem zvědavý, jak na to budou moje děti reagovat. Protože ani sedmiletá Klárka ani čtyřletá Lilinka neměly s hraním na obrazovce a s joystickem zkušenosti.

Pustili jsem jim Mario Kart. Tedy autíčka s veselými postavičkami ze světa Maria. Princezny, Houbičky, Drak, Mario a jeho brát Luigi a další. Klárka si vybrala Houbičku a Lilinka Mária. Kamarád jim vysvětlil, co mají dělat a jely. Velmi rychle pochopily, jak to funguje a okamžitě přišla i dětská radost z hry. Začaly se špičkovat a radovat, co všechno postavičky dělají.

Lilinka byla první závod lepší než Klárka. Klárka si chtěla tedy změnit postavičku, protože když Vám něco nejde ve hře, tak za to vždycky může Vaše postava. Jako novou postavu si vybrala Princeznu.

"Tatí, jak se jmenuje?"

"Umíš číst, tak si to přečti."

"P-e-a-ch", přečetla foneticky.

"Čte se to Píč, to je anglicky broskvička", opravil jsem ji.

Vážně se na mě podívala a zašeptala pohoršeně: "Ještě, že na konci není A!"

Naštěstí není, ale já už asi vím, co si budu přát k Vánocům. Musím sobě a svým dětem dopřát stejné herní dětství.