Neříkej mi to pořád

28.03.2021

Upřímně nikdy jsem nedbal o moc svůj vzhled a nikdy jsem se nezajímal o módu. Stačily by mi jedny džiny, jedno tričko, jedna košile, jeden svetr, jedny tenisky, ponožky a trenýrky na týden a byl bych spokojený. Tedy krát dva, abych mohl prát. Krom toho taky nerad na sebe nakupuju, na velikost medvěd se nakupuje těžko.

Co se týče účesu, tak odmalička mě maminka stříhala podle hrnce, tzv. na hříbečka. Ten účes jsem z duše nenáviděl. Není žádná výhra vypadat v 6 letech jako benediktinský mnich. Krom toho v 90. letech, tak nechaly matky stříhat všechny děti, takže nebylo poznat, kdo je holka a kdo je kluk. Větu "Jak se jmenuješ holčičko? jsem miloval.

Jak jsem mohl, tak jsem se nechal ostříhat na ježka a s přibývajícími léta zkracoval a zkracoval. S přibývajícím testosteronem a ubývajícími vlasy na hlavě a rostoucím cd-romem na hlavě jsem vlasy oholil úplně. Už mě nebavilo psát si zápisky a odfukovat padající vlasy. To mi bylo čerstvých osmnáct a já si nechal kompletně oholit hlavu. Dostal jsem sice od mamky hadrem hned mezi dveřmi, jak mě viděla, ale od té doby jsem účes nezměnil. Akorát jsem si nechal narůst vousy. Od té doby, co nemám na bradě, mám hlavě. Má to samozřejmě své výhody. Od té doby jsem nezaplatil za holiče ani korunu, holím si hlavu sám. Jsem na dálku vidět, protože moje hlava září a hází prasátka. Když holčičky přinesou domů vši, jen se směju a říkám jim, že jim udělám účes jako má tatínek.

Dětský optimismus nezná mezí...To ještě Lilinka nebyla na světě a Klárka se šla s maminkou koupat a vedly spolu diskusi o tom, jestli bude nutné Klárce umýt hlavičku, nebo ne. Nebyla to oblíbená činnost. Diskusi Klárka zakončila rezolutně: "Až jednou tátovi narostou vlásky, tak mu taky umyjeme hlavičku šamponem!"

Mě samozřejmě vlásky už nikdy nenarostou, spíš ještě víc ubudou. Jak mě jsou moje vlásky a můj vzhled fuk. Tak mých holčičkám to samozřejmě to jedno není. Předělával jsem předsíň a při tom všem malování a stěhování věci se mi povedlo rozbít zrcadlo. Když pominu pověru sedm let neštěstí, tak největší neštěstí to bylo pro mou nejstarší, Klárku. Nemůže se tam zkontrolovat, zda je krásná. A to je problém.

Kdyby nebyl Covid, tak už zrcadlo máme, zajedeme, vybereme, koupíme a nainstalujeme. To vede samozřejmě k nelibosti malé modelky, protože když odcházíme, tak se nemůže zkontrolovat, že je vše v pořádku. Ono i když tam bylo zrcadlo, tak si vezme špinavou mikinu, nebo kalhoty od zubní pasty, ale pro ten pocit. Ženy a dívky chápou.

Nepřítomnost zrcadla vedla k zajímavé konverzaci, když jsme odcházeli na hřiště.

"Tatí, neříkej mi pořád, že mi to sluší!", řekla Klárka zničehonic, aniž bych cokoliv řekl mezi dveřmi a oblékala si boty.

"A proč ti to nemám říkat?", zajímalo mě.

"Protože ty to říkáš pořád, i když mi to nesluší!"

"Ale to si myslíš ty, že ti to nesluší?"

"JO!"

"A neudělá ti to radost, když ti řeknu, že ti to sluší?", zkusil jsem obrácenou logiku.

"NO", zamyslela se a usmála se, "vlastně jo! Ale stejně mi to neříkej!"

Budu jí to říkat. Budu jim to říkat a všem mým ženám. Protože, i když mě na mém vzhledu nezáleží vystačím si s džínami a jedním tričkem a jednou pleší, tak moje holky potřebují slyšet a ujistit, že jsou krásné a výjimečné. A Ony jsou! Nezapomeňte to říkat i těm vašim ženám, i kdyby říkali, že to nechtějí slyšet, není to pravda.