„Není hodnej“
Když jsem vyrůstal a začaly se mi bouřit hormony a začaly mě zajímat holky, tak jsem vždycky narážel na to, že nejsem ten typ kluka, na kterého by holky letěly. Neměl jsem ten správný nádech nebezpečí, ani špatnosti, ani zakázaného ovoce. Neměl jsem motorku, nekouřil jsem , ani nemluvil sprostě.
Byl jsem přesně ten typ kluka, který je „hodnej“ a tudíž asi pro holky nezajímavej. Z knížek z televize a výchovou mi bylo vštěpováno, že ženy chtějí rozumného, citlivého a vtipného mladého muže. A proto jsem byl spíš ten typ, co píše básničky a je spíš pro holky ten kamarád, což každý kluk v pubertě strašně rád slyší.
Už v tomhle pubertálním věku mě zajímalo, co je vlastně špatně a kde to vzniká. Holky nám klukům při družných hovorech o přestávkách vždy opakovaly klišé, že kluk nemusí být hezkej, ale hlavně musí být hodnej a vtipnej. Většina těch patnáctek, ale měla ale o 3 až 10 let starší kluky a s náma mlíčňákama nechtěly nic mít a mohli jsme být vtipný a hodný sebevíc. Nebyli jsme ani James Dean a nebyli jsme ani zakázané ovoce. Samozřejmě jsme se později naučil být tím zakázaným ovocem, svůj intelekt vyzbrojil trochou břitké ironie a svou nebezpečnost umocnil občasným vypouštěním nikotýnu. Ale už tehdy v tom pubertálním věku jsem ve vtipu vyslovil domněnku, že toto klišé o přitaživosti „zlých hochů“ a „zakázáného ovoce“ vzniká už ve školce.
A měl jsem pravdu a potvrdila mi to Klárka, tehdy jí bylo 5 let.
Seděl jsem v obýváku, něco jsem si četl. Klárka dojídala večer v kuchyni a seděla ledabyle na židli v kuchyni a povalovala se na ní stylem sedím/padám a zírala někam zasněně a přežvykoval poslední kousky večeře. Z ničeho nic povídá do ticha: „Tati, ten Jirka… Ten vůbec není hodnej!“
Zvedl jsme oči od na svou zasněnou dcerku
„A co dělá, že není hodnej?“
„Prostě není hodnej…“
„Aha…! To je chlapeček, co je vtipnej?“, snažím se upřesnit, o kterého jde. Protože měla ve školce tři ctitele. Ríšu, Robíka a tohohle Jiříka, kterej je sice mladší, ale je srandovní a vtipnej a teď už vím, že i „prostě není hodnej“
„Jo to je on.“, kroutila se dál po židli.
„A co Ríša a Robík? Ty taky nejsou hodný?“
„Ne, jen Jirka…“
„A nelíbilo by se Ti, kdyby byl spíš hodnej?“, zajímalo mě.
„Ne.“
„A on je tedy zlej?“
„Ne“
„Prostě není hodnej?“
„Hmmmm…“, povzdechla zasněně.
„Klárko, a to se Ti líbí?!“, položil jsem rozhodující otázku.
„Jo!“, otočila se ke stolu, hodila do sebe poslední kousek večeře a odběhla do pokojíčku.
V duchu jsem si potvrdil, že to, co jsem v pubertě vyslovil jako domněnku a vtip, je vlastně realita a mám možnost, to pozorovat na vlastní dceři. O důvod víc se mít pozoru před Jirky a obzvláště těmi, co nejsou hodný.
