Mytí nádobí

Tento příběh netradičně asi začnu pointou. Takže teoreticky můžete sjet až nakonec stránky a číst ho zezdola nahoru. Doporučuji, ale jen odvážným a nezaručuju, že to pak bude dávat smysl.

Uklízeli jsme s holčičkami a holčičky dostaly za úkol si uklidit svůj stoleček a kuchyňku. Vyházeli jsem dva pytle zbytečností, výtvorů a hraček, které jen překáželi. Lilinka si vzala na starost srovnání všech věci v kuchyňce a Klárka si vzala veškeré nádobíčko, že ho umyje Tedy hrníčky, talířky a konvičky. Vzala si stoličku, postavila se ke dřezu. Vzala JAR a houbičku a pustila se do mytí dětského nádobí. Drhla nádobíčko od nánosu barev a modelíny a tvářila se u toho soustředěně a vcelku spokojeně. Domyla nádobíčko, hřbetem ruky si dala vlas z čela a povídá: „Tati, já chci mít nádobí!“

„Miláčku, žádné špinavé nádobí nemáme!“

„Jak to? Mě to baví!“, zatvářila se smutně.

„Všechno špinavé nádobí jsem vymyčkoval. Budeš muset počkat, až zase nějaké ušpiníme!“

„Tatí, já mám nápad!“, dala ruce v bok, zvedla varovný ukazovák a namířila ho výstražné na myčku, „Ty prodáš myčku a já budu mít nádobí!“

Říká se, že před smrtí vám proběhne celý život jako ve zpomaleném filmu. Já mám něco podobného v takové momenty, když něco řeknou moje děti. Promítne se mi ve vteřině část mého dětství, života. Pomůže mi to obnovit některé zapomenuté vzpomínky.

Díky chválihodnému rozhodnutí mé dcery stát se profesionální myčkou nádobí v naší rodině mi vytanuly vzpomínky z dětství, kdy jsem jako malý pětiletý špunt s babičkou myl nádobí. Špinavé nádobí se dávalo ne do myčky, ale do dřezu a tak ho tam byla hromada. Do dřezu se dal špunt, který už doma u dřezu nemáme a napustil se plný dřez s teplou vodou a Jarem. Dřez se nemohl napustit plný, ale přesně tak, aby se voda dala připouštět oplachováním nádobí. Babička mě nechávala dát do dřezu Jar a já jsem ho tam dával hned na začátku a babička se na mě na oko zlobila, protože pak bylo ve dřezu moc pěny. Nejdřív se umyly velké kusy nádobí, jako hrnce a pánve. Pak se myly talíře a nakonec příbory a vždycky opláchnout. Někdy, když bylo nádobí hodně, tak se musel dřez napouštět dvakrát, i třikrát. Pak přišla do domácnosti myčka a já už nikdy mýt doma nemusel.

Dál se mi objevili vzpomínky na pubertální období a párty na chalupě. Tam jsem myčku neměli a když jsme tam vegetil s kamarády, tak se muselo mýt nádobí. Sázeli jsem se , dělali směny, nebo hráli hry o to, kdo ho umyje. Jednou ho myly holky, jednou kluci. Jednou ten, kdo prohrál v bojové hře, nebo ten, co vstával pozdě. Samozřejmě to nechtěl dělat nikdo. 

I na chatu nakonec myčka dorazila.

Klárka mi ukázala, že je dobré si připomínat a svým dětem, jak se některé věci, které jsou dneska samozřejmostí, dělali předtím. Běžte si tedy s dětmi zaskákat gumu, nebo ukažte jim telefonní budku a jak se z ní telefonuje (já z ní volal prvním Láskám), nebo jim kupte Vitacit. Já koupím špunt a s těmi svými dětmi pěkně postaru umyju nádobí. Věřím, že si užijeme spoustu legrace. Hlavně až budeme hledat tři útěrky, abychom nádobí utřeli. Ani nevím, jestli jich tolik doma máme…