Můžou Strašilky vlézt do nosu nebo do ucha?

24.01.2021


Strašilky slavily úspěch! Holky aspoň jedno denně o něj projevili zájem, šly se na ně podívat, nebo je chtěli vyndat ven a venčit je. Čekal jsem, že je po týdnu přestanou bavit, ale živý hmyz doma, co se venčí na rýmovníku je prostě terno. I když čisti jsem je musel já, ale to nebyla zase taková práce.

Když je vyndaly, tak si je nechaly lézt z ruky na ruku a povídali si s nimi. Stavěli jim na stole překážkové dráhy a domečky. Taková Strašilka je samozřejmě nejradši na nějakém tom lístečku nebo větévce a tam prostě hodí zevling. Mám pocit, že jejich životním heslem je "štronzo". To se úplně neslučuje s tím, že moje holčičky si prostě s nimi chtěli hrát. A tak ta taková Strašilka, zcela instinktivně, pokud není na větvičce, zdrhá a hledá větvičku. Občas se tak dělo velmi rychlým a nevybíravým způsobem vůči mým dětem. Až jsem se divil, kde se to v těch zvířátkách bere, když celý den jen tak stojí na listě a nic nedělají. No a pokud Strašilka bere úprkem všech svých šest noh na ramena po ruce takové malé holčičky, tak to bere směrem k rameni a k hlavě se schovat se pod vlásky. A to vede mnohdy k hysterii těchto holčiček. Hlavně Lilinka, jako menší, začínala vyšilovat, pokud Strašilce nestačila dát druhou ruku, aby jí nabídla jinou cestu než na rameno a hlavu. Lítající dítě a řvoucí s broukem ve vlasech je opravdu zábava. Ještě větší je, když jí toho brouka nenápadně vezmete za běhu z vlasů a necháte chvilku vyběhat a křičet a pak jí ukážete, že už máte hmyz v ruce. Jste prostě hrdina.

Tu si takhle Klárka vytáhla jednu Strašilku a hrála si s ní na gauči a už zkušeně jí nechala přecházet z ruku na ruku. Zkoumala jí zvědavým pohledem. Liluška jí vyrušila ze zkoumání nějakou všetečnou otázkou a Strašilka toho využila a šup, vystřelila si to k ramenům. Samozřejmě začal výskot! Hbitě jsem přiskočil a strašilce zatarasil cestu rukou a dal jí Klárce na druhou ruku. Klárka dál zkoumala Strašilku a najednou ji napadlo:

"Tatí, co kdyby mi vlezla ta Strašilka do nosu, nebo do ucha?"

"To je zajímavá otázka!", hned jsem se toho chytil. "Co by tam asi tak dělala?"

"Já se bojím, že mi tam vleze!

"Strašilky do nosu, ani do ouška nelezou."

"Já se bojím, že tam vleze!", začala už kňourat.

A tady zkušený otec dvou dětí, a především holek už ví, že prostým argumentem neobstojí. Mohl bych přísahat, že to tak je, mohl bych si dát Strašilku k nosu nebo k uchu. Nic by mi to nepomohlo. Nepomohlo mi to nikdy s žádnou ženou, proč by mi to mělo teď fungovat jenom proto, že to jsou moje děti, že ano?

"Strašilka Ti tam nevleze, protože máš v hlavě mozek. A ona by neměla, kde se zabydlet."

"Aha, tak to jo.", její obavy byly pryč.

"Klárko, a máš vůbec mozek?"

"Mám!", odpověděla sebejistě.

"A jsi si jistá?"

"A co bych tam jako měla mít?"

"No třeba brouka moskožřouta", škádlil jsem jí. Ať si holčička zvyká na chlapský šovinismus.

"A jak to víš?", zkoušel jsem jí dál. Zajímalo mě, co odpoví a jestli je sebeuvědomumělá.

Podívala se na mě a vsadil bych se, že hlavu směrem ke mně v tu samou chvíli otočila i ta Strašilka, co jí měla na ruce. Klárka sebejistým hlasem a se ženskou samozřejmostí mi odpověděla: "Protože mám myšlenky!"

Strašilky jsme měli asi 4 měsíce. Tedy ta poslední vydržela, tak dlouho. Nové už jsem nepořizoval. Pro holčičky to bylo zajímavé zpestření, ale nebylo to zvířátko na pomazlení. Takže neměly touhu, ani potřebu, abychom měli další. Strašilky jsou, ale zajímavá zvířátka a na odzkoušení, jestli vaše dítě se zvládne o nějaké zvíře starat jsou ideální. Nestojí moc, nezaberou moc místa, nesmrdí, stačí jim 5 litrová sklenice o okurek, žijí maximálně 2-4 měsíce a žerou jenom růžové listí.