Koviďátka

13.12.2020


Asi před dvěma týdny mi přišla SMSKka ze školky, že tam mají Kovid. Tedy pohybovalo se tam dítě s Kovidem. Vtipné bylo, že jsem Lilinku, která do školky chodí , poslal ten den, kdy se tam to dítko pohybovalo naposledy. Přitom předtím jsem jí držel asi měsíc doma, protože město žádalo oficiální výzvou, ať děti do školky nevodíme, tak byly obě holčičky doma. Jedna povinně, protože byly zavřené školy a druhá ze solidarity k vychovatelkám a ostatním dětem. Ten den, co nastoupila Lili do školky po dlouhé době poprvé školky se tam setkala s posléze diagnostikovaným Koviďátkem.

Není to žádná tragédie. Litá to všude a dřív nebo později se s nákazou musíme v nějaké formě setkat všichni. Zajímalo mě, ale jaký bude postup. Budou děti testovat? Budou testovat i jejich rodiny? Budou testovat aspoň učitelky? Zavřou nás do karantény? No, nedělo se vlastně nic. Hygiena řekla, že děti mohou dál chodit do školky a že se vlastně nic neděje. Paní vychovatelky se nechaly testovat. Naštěstí to žádná neměla. Nikdo Vám neřekne, co máte dělat vy. Vytanou vám další otázky:Měl jsem to nahlásit i ve škole starší dcery, aby věděli o potencionální hrozbě? Mám se jít nechat testovat? Můžu nechat otestovat děti? Tak se uklidníte, dáte si kafe a prostě na to jdete selským rozumem. Inkubační doba viru je 2-10 dní. Pokud to máme, tak se to v tuto dobu projeví. Nastolil jsem tedy sociální distanc, odvolal babičky a dědečky a snažil s dětmi nevycházet, pokud to bylo možné. To je to nejmíň a zároveň nejvíc, co můžu udělat. Nic se neprojevilo.

Osobní karanténa nám v týdnu skončila, holčičky už se těší až prarodiče uvidí. Lilinka to podtrhla krásně, když jsme šli ze školky a nesla si fotky z vánočního focení. Chlubila se fotkami a rozpočítávala fotky, komu všemu musí dát svůj portrét s vánočním skřítkem u vánočního stromečku.

"A tu velkou musím dát dědovi! On mě dlouho neviděl, tak ať se mu nestýská!"

Když vidím, jak moje malá šestiletá holčička je solidární se svým dědou a jak hezky dokáže vyřešit situaci, kdy ho nemůže vidět v tváří tvář, tak je mi smutno z věcí, které se dějí okolo nás. Naše město se poslední dobou proslavilo v médiích akcí hospod, které odmítají zavřít dle nařízení vlády. Já je chápu a vlastně i rozumím. Čemu nerozumím je, kolik to má příznivců. Nemyslím, že tím, že budu sedět v hospodě po osmé hodině, tak někomu zachráním živnost. Myslím si , že to je o osobní zodpovědnosti každého z nás.

Ráno vozím děti do školy a školky. Všude na dveřích je napsáno, že je nutné děti předávat v roušce. Noste roušky a já nevím kolik upozornění ještě. Občas mám pocit, že se krademe s Lilinkou do školky jako maskovaní ninjové. U školy zase stojí děti seřazené před vchodem a všichni mají vzorně nandané roušky. Všechny děti i moje Klárka mají můj obdiv i s učitelkami, že jsou to schopni ty 4 hodiny v roušce vydržet. Někteří rodiče, kteří stojí opodál jí prostě nemají.

Byli jsme s Lilinkou nakupovat ještě než byla Koviďátko a šla do školky. Stály jsem ve frontě a já ji měl umístěnou v košíku.

"Tatí, mě se v té roušce špatně dýchá!", vzhlédla ke mě.

"Tak si jí na chvilku sundej a pořádně se nadechni.", poradil jsem jí.

"V žádném případě, já nejsem žádné dvouleté mimino", zle se na mě podívala a zamávala mi před hlavou prstíkem.

A proto je mi smutno! Moje šestiletá a osmiletá dcera ví, že roušky musí nosit, protože je to minimální zlo, aby ochránili sebe a blízké. Především babičky a dědečky. Když chápou děti, myslím, že by to mohli konečně pochopit i dospělí.

Nemám proto řešení , ale proto se snažím jít příkladem i pro své děti. Roušku nosím vždy, když je to nutné. Pokud někdo nemá roušku, nebo má roušku přes nos, tak ho slušně poprosím, ať si ji nandá. Půjdu se preventivně otestovat a až bude vakcína, tak se nechám i očkovat. Nemusíte se mnou souhlasit, ale to je podle mě jediný způsob, jak ochránit sebe, své blízké a vrátit život do normálních kolejí. Těším se, že pak budu moc sedět v hospodě třeba do půlnoci.