Jsi normální?

10.10.2021


Tohle je věta, kterou kolem okolo sebe slýchávám často. Přiznám se, že i já jsem jí v afektu na své děti v jejích mladším věku použil . Ono je vlastně jedno, jestli Vám je tři nebo pět, osmnáct nebo třicet. Kdykoliv kdokoliv vás osočí, jestli jste normální, tak vás to vykolejí. Přitom je to velmi manipulativní věta za kterou se dá schovat vlastně vše. Někdo jí vyštěkne a vy vlastně ani nevíte, co se děje a co jste udělali v tu chvíli špatně. Norma a co je normální muže být pro různé lidi jiná a zcela odlišná. U dětí je ten problém ještě prozaičtější. Děti v malém věku nevědí, co je normální a co ne. Normu jim udáváme my.

Byly jsem s holčičkama v Aquparku v Česlitcích a šli jsem na vodní bar. Maminka s chlapečkem, kterému byly asi tři roky, šla přes provazový žebřík a chlapeček z čiré radosti začal žebříkem houpat. Smál se a vískal radostí a houpal. Maminka, která byla asi podrážděná, nebo se jen špatně vyspala, nebo chtěla už být na baru a dát si něco dobrého, na chlapečka spustila až vykřikla: "Jsi normální?"

Chlapeček spustil automatickou reakci. Řev! Vůbec nevěděl, proč se na něj maminka zlobí. Choval se jen jako dítě a prostě byl. Měl radost z nově objevované věci. Pro něj normální věci. Proč by neměl být normální? Proč by neměl být normální, že se chová jako dítě?

"Tatínku, víš, jak jsme viděli toho chlapečka cestou sem? Mě se nelíbilo, jak se ta maminka k tomu chlapečkovi chová.", řekla mi Klárka nad drinkem u vodního baru. Odpověděl jsem jí, že mě taky ne a ještě jsem jí poprosil, aby mi vždycky dala vědět pokud bych se jí nelíbilo, jak se k ní nebo k Lilince chovám. Tato úmluva je pro mě důležitý moment, který se mi vryl do paměti.

Poslední dobou se u nás dobou začal objevovat takový nešvar. Tedy u Lilinky. Když se jí něco nelíbilo, nebo dojde k nějaké rozepři mezi ní a její sestřičkou, tak hned použila ostře větu: "Jsi normální?"

Trošku mě to zaskočilo, protože to už nepoužívám. Nedalo mi to a zaměřil jsem se na to. Lilinka seděla u stolečku a kreslila si a Klárka k ní přiběhla a beze všeho jí vzala nějakou pastelku, kterou potřebovala.

"Jsi normální?", osočila se na Klárku. Zle až ostře.

"Lilinku, kde jsi to slyšela?", zvedl jsem se do posedu z gauče.

"Já nevím.", pokrčila kamínky.

"A víš, že to není hezký?"

"Co není hezký?"

"No když se ptáš Klárky, jestli je normální?"

"Mě se nelíbí, kdy mi bere Klárka věci a nezeptá se mě."

"To chápu. Ale to, co je normální pro tebe nemusí být normální pro Klárku.

"Jak to myslíš?"

Teď začala ta těžká fáze. Jak jí to jenom vysvětlit?

"Já vidím, tuhle pastelku jako modrou", vzal jsem světle modrou pastelku," a ty by jsi řekla, že je tyrkysová. Každý to vidíme jinak, ale pro oba je to normální. Na světě neexistuje, žádná věc, která je naprosto stejná."

Ticho! Bylo vidět, že o tom fakt přemýšlí.

"Ale je!", zvolala vítězoslavně.

"Co je?"

"Dvojčata, tatínku Ty jsou stejná!"

Měli jsme ještě diskuzi o tom, jak se dvojčata mohou lišit osobnosti, ale hlavní je že od té doby ta zkázonosná věta u nás vymizela a už jí u nás doma neslyším.