Jsi asi vypadla z břicha, ne?

Moje holky se mě často ptají, jak se narodily a jak přišly na svět. Chtějí to vyprávět jako pohádku. Přiznám se, že se vždycky u toho rozněžním a dojmu. Holky musí vidět, že se mi lesknou oči.

A já jsem si díky těmto vyprávěnkám zjistil pro sebe zajímavou věc, že dokud byly jen ten zárodek a špunt u maminky v bříšku, tak jsem měl pocit, že mě primárně se to netýkalo a ještě jsem si neuvědomoval tu zodpovědnost a Lásku. Bál jsem se především o matku svého dítěte, o ten chodící inkubátor. O ten jsme pečoval a staral se o něj a věnoval mu svou Lásku a pozornost. . Mluvil jsem na bříško a to škvrně, které se mnou komunikovalo skrze občasné kopnutí nebo tu ukázání nohy nebo ruky na stěnu břišní stěny. To jsem vnímal jako zázrak, ale ještě ne jako povinnost nebo něco co bych mohl, a měl milovat. Byl to příslib, příprava na povinnost, těšení, že něco vzniká. Jako když jsem byl malý a dostal jsem mikroskop a na sklíčko se dala kapka z vody z rybníka a najednou v té malé kapce průzračné kapce vody se objevil celý nový svět.

První uvědomění, že jsem táta nastal v tom momentu, kdy jsem dostal holčičky do náručí. Je zajímavé, že ten pocit jsem měl u obou stejný a stejně intenzivní. Úplně mě prostoupil. Obě holčičky udělaly vlastně stejnou věc. Dostal jsem je do náruči, spokojeně se zavrtaly do peřinky a otevřely na mě ty své krásné oči. Jedna modré a druhá hnědé. A já věděl! Věděl jsem, že je budu milovat, ochraňovat, budu se snažit být jím dobrý tátou. V tu chvíli jsem jim dal tichý slib, že to tak bude a že se to budu snažit vždy za každou cenu dodržet.

„Tatí, mě se zdál svandovní sen…“, byl jsem donucen ztlumit rádio cestou do školy/ky. To bylo Lilince pět.

„Tak povídej, Liluško!“

„To ti byla legvace!“, zasnila se znovu Lilinka, Klárka koukala z okýnka. „Byli jsme na pvocházce a já jsem byla v bvíšku, víš!“

„No a jak jsme se procházeli a já byla v tom bvíšku, víš tati?“, pokračoval dal a napínala nás.

„No!“, snažil jsem se udžet pozornost mezi řízením a zrcátkem, v kterém jsem jí sledoval..

„…a já jsem z toho bvíška vypadla!!! To byla svanda!“

…asi jsem trošku přibrzdil. Smála se a plácal do kolínek, jako by mi řekla ten nejvtipnější dětský vtip. Do školky přijelo smějící se auto.

V některých rodinách se říká, jsi asi spadla z višně!

V naší rodině se bude říkat, jsi asi vypadla z břicha!
Lilince bylo teď 7 let a dnes máme rodinnou oslavu. Ach jo! Rostou tak rychle!