Jsem princezna, vole!

Na konci školního roku se mi Klárka svěřila, že její nejlepší kamarádce ve škole jeden kluk nadává. Výrazy, které používal a slovní spojení, které ten chlapec používal jsem si nedovolil použít na střední škole natož ve 3. třídě základní školy. Klárce jsem vysvětli, že nemůžu jisto jistě tvrdit, proč to dělá, ale že mi kluci dospíváme později a že když se nám někdo líbí nebo k němu chováme sympatie, tak to občas/většinou vyjadřujeme zvláštním způsobem. Chtěl jsem ještě dodat, že v dávných dobách, kdy člověk ještě neuměl mluvit, tak jako součástí námluv používal kyj, ale tento bonmot jsem spolkl.

„Jako ty si myslíš, že tím, že mluví sprostě dává najevo, že se mu líbí?“, pochopila moje náznaky Klárka.

„Ano!!“

„Tak to si nemyslím!“, nevěřila mi.

Maminka kamarádky se to dozvěděla a rozhodla se zasáhnout a došla si do školy na výtržníka došlápnout. Ten se doznal a kajícně se omlouval. Maminka je rázná potetovaná blondýnka s přísným pohledem, takže ho chápu. Od té doby kamarádce malý sprosťák, který vypouštěl na její adresu různé pojmenování různých částí těla neřekne jinak, než „Šmoulinko“. Tím se potvrdila má teorie.

Nicméně tím, že doma nemluvíme prostě, tak jsem si myslel, že je před tím dokáže člověk ochránit. Došlo mi, že nedokážu. Moje holky na to narazí všude jinde, ať už je internet, televize, škola nebo hydrant u našeho výtahu, kde je namalovaný kosočtverec, a ještě to pod ním napsané chorvatsky pití, aby každý věděl, co chtěl malíř namalovat. Ví, jen, že mluvit sprostě není standart.

Občas můžou být sprostá slova zábava. Šli jsem s holkami a s mojí mamkou z plavecké haly. Vedle našeho auta stál černý VW Golf a v zadu na kapotě měl růžovou samolepku: „Jsem princezna, vole!“

„Tati, koukej!“, hned samolepku zmerčila Klárka.

„Výstižné!“, přitakal jsem.

„Co tam je?“, chtěla hned vědět Lilinka.

Řekl jsem jí to, když jsem jí poutal.

„Babi, dala by sis na auto takovou samolepku?“, položila hned Lilinka otázku.

„No“, zamyslela se moje mamka, „princezna už nejsem! Jsem předevšímf babička!“

„Takže bys tam měla Jsem babička, vole?“, zafabulovala Klárka.

„No to ne!“, usmála se babička.

„Jsem babička princezna, vole!“, opravila Klárku Lilinka. Zajímavé, jak si obě daly na tom „vole“ záležet.

„Jsem babička princezen, vole!“, otočila se dozadu na holčičky babička a mrkla na ně.

„Jo jo, to je ono!“, řvaly holky a smály se společně s babičkou.

Až si moje mamka pořídí auto, tak vím, co jí mám do nového auta pořídit. Krásnou zářivou samolepku s nápisem.