Jednička

03.10.2021

 


Klárka včera přišla s Lilinkou a s knížkou v ruce.

"Tatí, Lilinka už umí číst!", mrkli na sebe spiklenecky.

"Tak ukaž!", říkal jsem si, že je ještě moc brzy. Přeci jen po měsíci ve škole... Ani si nepamatuju, kdy začala číst Klárka ve škole.

"Ma-jka", přečetla nejistě první slovo na řádku a velké hnědé oči ke vzhlédli v očekávání, jestli to je správně.

Bylo to správně, zkontroloval jsem v knížce. Bylo to jméno na prvním řádku. Kouknul jsem na Klárku, jestli to není nějaká kulišárna, ale jen souhlasně pokývla, že to ségra sama.

Měl jsem obrovskou radost a tak jsem je obě objal, že mi to přišly ukázat.

Připomnělo mi to, jak Klárka dostala první jedničku, když chodila do první třídy a hnedle ze zpěvu...

Asi ten Šlágr, co si pouštěla s prababičkou měl své následky.

Vzal jsem notýsek, abych jedničku hned za čerstva vyfotil Matce mých dětí, aby věděla jakou máme šikovnou dceru. Klárka se ke mě přitočila a sedla si mi do klína: "Tatí, já to vyfotím!"

"Ne.", chtěl jsem mít pěknou fotku, její první jedničky v životě.

"Táto, já to chci vyfotit!", opakovala panovačně.

Jedno někdo chytře poznamenal, že jako rodiče dostáváme všechno na talíři. Všechny informace a jedničky dostaneme online do mobilu skrze aplikaci a už dítěti mezi dveřmi hlásíme jakou máme radost, co všechno se mu povedlo. Dítě pak ani nemá možnost si užít ten pocit, kdy se může samo pochlubit a radost z očekávání, že nám udělá radost. Je to jako, když někomu koupíte dárek a on ho najde před tím, než mu ho dáte.

"Ne!", měl jsem, co dělat, abych udržel mobil, notýsek a malou šprtku a ještě měl ostrou fotku.

"TO je můj život!!!", šlehla po mě vzteky a vytrhla mi mobil.

Zůstal jsme trošku konsternován!

Prozaicky řečeno vlastně měla pravdu! Je to její život, její jednička a měla právo si jí jako první vyfotit. Její obličej se najednou proměnil v radost, hlášku "To je můj život" asi slyšela v televizi a smějící se modré oči to samozřejmě nemysleli vážně.