Jak jsem se zklamal

Od počátku, co moje holčičky pochytily trošku rozumu, tak jim říkám, že se učím být jejich rodičem stejně jako oni se učí být mými dcerami. A když se člověk učí, tak dělá chyby. To je normální. Nejtěžší na tom je chybu si přiznat a úplně to nejtěžší je přiznat ji před svými dětmi. Krom toho být rodičem vás nikdo nenaučí a většina věcí se většinou děje v rychlém sledu pokus omyl.

Byl jsem vychováván v tom duchu, že rodič nikdy chyby nedělá a že já musím jako dítě za každou cenu vždy poslouchat. Neříkám, že je to úplně špatně, ale od určitého věku mě tento přístup spíš štval. Uvedu příklad. Když jsem něco rozbil, tak to byla věc mé nepozornosti, nešikovnosti a měl jsem si dát větší pozor. Když stejnou věc udělal rodič, tak se vlastně nic nestalo. Věděl jsem, že chci ke svým dětem přistupovat jinak. Tím nechci říct, že mě moje rodiče, především maminka vychovala špatně.

Vaši rodiče, prarodiče nemusí být vždy dobrými rádci, protože v sobě mají zakódované jisté předpojatosti a modely, které nechcete opakovat. Jako třeba nedělejte to zůstane ti to. Opravdu jsem tomu, jako dítě věřil. I když si v dospělosti uvědomíte, že je to vlastně hloupost. To, že jsem se rád šklebil a vyplazoval jazyk v dětství mi opravdu nezůstalo. Vám ano?

Tento týden byly ve škole třídní schůzky, samozřejmě jak jinak online. Klárka má velmi hodnou a důslednou paní učitelku. Paní učitelka si prošla všechny sešity a cvičení, které jsme vypracovávali v rámci distanční výuky. Tak, kde nebylo něco doplněno, dopracováno, tak vložila papírek. Bylo toho docela dost. Klárka mi poskytla informaci, že to musí zvládnout do konce týdne. Bylo mi divné, že má něco dodělávat, když jsem se vždy ptal po výuce, jestli si nemá něco ještě doplnit, něco nepotřebuje. Většinou byla odpověď ne. V tu chvíli jsem udělal několik chyb, které jsem si uvědomil až zpětně. Byl jsem unavený, řešil nějaké starosti, ale to mě neomlouvá.

Za prvé jsem začal hučet a dotazovat, jak je to možné. Proč je toho tolik. Začal jsem rozkazovat a přikazovat, zakazovat. Byly i nějaké slzičky.

Za druhé neřešil jsme svoje dítě a důvod proč to nastalo. I to, že se musí učit doma a nemůže trávit čas s kamarády ve škole. I pro ní je tato neobvyklá situace těžká.

Za třetí nepočkal jsem na třídní schůzky, které byly vlastně za chvíli, abych si informace ověřil.

Závěr. Zachoval jsem se vlastně jako svůj rodič. Když jsem si to uvědomil, tak mě to strašně dožralo. Na třídních schůzkách jsme si s paní učitelkou situaci vyjasnili a stanovili termín do kdy máme vše doplnit. Po třídních schůzkách jsem holčičky vyzvedl na venkovním tréninku a jeli jsme si koupit zmrzku. Bylo krásně!

Sedli jsme si na lavičku a já musel udělat vlastně to nejtěžší, co můžete nebo musíte udělat, jako rodič, a to je se omluvit. Ukázat, že jste jen člověk jako vaše dítě. Omluvit se za všechny ty body, které jsem vám vypsal. Musím říct, že se mi ulevilo. Bylo to pro mě důležité a myslím, že je tento přístup důležitý i pro mé děti.

Jo a večer holčičky sami od sebe uklidily celý byt, když jsem se sprchoval jen tak, aby mi udělaly radost. Klárky nápad. Nevím, jestli to mělo nějakou spojitost, ale normálně jsem se dojal a musel zamáčknout slzičku.