Děti začínají být chytřejší…

Moji dva kamarádi mají v červenci narozeniny, a protože je mají kousek od sebe, tak je slaví spolu. Dřív byl tři, ale protože ten jeden se oženil a má děti, tak už jsem ho dlouho neviděli. Ti dva, co stále spolu slaví taky mají děti a taky mají partnerky a ženy, ale jinak.

Tento rok jsem si všimnul, že narozeninové oslavy s přáteli se proměnili. Dříve byly oslavy plné lidí, které ani člověk neznal, byla tam hlasitá hudba, alkohol tekl proudem, spousta jídla. Zábava byla bujará, vyměňovali jsme si vtipné i lechtivé historky, spousta vtipných a lechtivých historek na takových oslavách vzniklo. Pařilo se až do rána, klidně i celý víkend.

Nyní jsou oslavy střídmější. Všimnul jsem si, že stále je tu spousta jídla, alkohol se pije opatrně, někdo vůbec, protože musí řídit. Osazenstvo oslavy se smrsklo jen na ty nejvěrnější a všichni se většinou znají. A hlavně většina z náš má děti. Děti byly všude. Byly u stolu, lítali po zahradě, na trampolíně. Ty menší byly na rukou a šli z ruky do ruky. Hudba hrála jen tak jemně na pozadí. Tlachalo se, přálo se oslavencům a do toho se mísil výskot dětí a jejich případné požadavky na tatínky nebo maminky.

Oba oslavenci se chopili grilu a grilovali různé dobroty. Přivezl jsem s sebou kukuřici a klobásky a holkám je nechal ugrilovat. Sezvali jsme ten zvěřinec ke stolu, nandali dětem jídlo. Rozdal jsem holkám klobásky a kukuřici. Holčičky se dožadovali párátek. Mají rády, že jim vždy na konec kukuřice napíchám párátka, aby se nespálily. Bohužel párátka nebyla. Tak čekali až to vystydne. Za pět minut se pustili do jídla a nastala chvilka klidu, protože všechny děti měli plné pusinky.

„Tatí, sůl!“, ozvala se Lilinka.

Dcera oslavence se zvedla a šla poslušně hned pro slánku. Po tatínkovi je hostitelka, a tak se o holčičky vždy hezky stará. Přinesla slánku a dala jí Lilince. Byla to taková ta designová slánka v podobě oblázku s jednou dírkou. Lilinka si ji vzala do pacičky a začala s ní máchat nad kukuřici.

Už jsem chtěl namítnout, ať to s tou solí nepřehání, ale přitočil se ke mně oslavenec a zastavil mě a spiklenecky mi zašeptal: „Klid! V té slánce nic není! My tam nic nedáváme kvůli dětem. Nechceme, aby solili. Ale když chtějí solit, tak jim dám prázdnu slánku, aby měli pocit.“

Musel jsem uznat kamarádovu rodičovskou vynalézavost. Tohle mě nikdy nenapadlo! Povídali jsme si dál přes stůl, děti jsem měl na druhé straně po levé straně. Šel jsem si pro vodu a postavil se za kamaráda a jeho dceru a Lilinku. Kamarád mi chtěl předvést kouzlo s prázdnou solí, mrknul na mě a vzal si jí od Lilinky. Máchnul nad steakem, vítězoslavně se na mě podíval a…ze slánky vypadla sůl.

„Jak to, že tam je sůl?“, položil logický, ale vlastně nesmyslný dotaz své dceři.

„Když jsem pro ni šla, tak ve slánce žádná nebyla, tak jsem jí tam doplnila!“

Otočil se na mě, omluvně pokrčil rameny. Usmál jsem, že chápu.

Podíval jsem se na Lilinku, kterou jsem přes dlouhý stůl úplně neviděl. Spokojeně si chroupala kukuřici, celou pusu od soli.

Čím jsou starší, člověk musí být ostražitější. Nejen u svých dětí!