Cirkus

Matka mých dětí je militantní milovnicí zvířat. Když jsem jí poznal, tak měla tři kočky, jednoho šneka, jednoho ježka na zahradě a spousty snů, co si všechno jednou za zvířátka pořídí. Stejně a vlastně ze stejného důvodu z hloubi své duše nenávidí instituci zvanou Cirkus. Nelíbí se jí, že divoká zvířata, která by měla žít někde volně dělají doslova „psí kusy“ pro potěšení lidí a jejich přirozenost je zaměňovaná zvracenou představou o zábavě. Její nenávist je částečně podporována panickou hrůzou z klaunů, ale to by nikdy nepřiznala.

S matkou svých dětí do jisté míry souhlasím, i když asi nejsem tak vyhraněný a myslím si, že kouzlo cirkusu netkví hlavně v drezúře zvířat. Sám jsem v cirkusu byl asi třikrát i se školou a je pravda, že mě nikdy nijak neokouzlil. Ale libí se mi poetika Cirkusu. Když jsem četl Malého Bobše, tak jsem byl na stránkách Bobšova první návštěvou cirkusu okouzlen, mám rád seriál Cirkus Humberto a mohl bych přes Bylo náš pět pokračovat dále. Nicméně shodli jsme se s matkou mých dětí , že holčičkám cirkus v této podobě ukazovat nebudeme a ani nechceme.

Naše světonázory a přesvědčení se samozřejmě odráží do našich dětí a tak když jsem jednou šly s holčičkám na procházku, tak Klárka najednou spustila trošku smutně:

„Maminka, nemá ráda Cirkusy.“

„Řekla Ti maminka, proč je nemá ráda?“

„Protože tam týrají zvířátka…“, tlumočila mi světonázor naší maminky.

„To se nedá, tak úplně říct…,“snažil jsem se krotit sílu tohoto tvrzení,“A cirkus není jenom o zvířátkách!“

„A co tam v tom cirkusu ještě je?“

„NO, jsou tam klauni a akrobati, žongléři, mažoretky a kouzelníci!“

„Aha, klauny maminka nemá váda!“, chytře poznamenala Lilinka.

„A to je další důvod proč taky maminka nemá ráda cirkusy.“, řekl jsem vesele, abych to téma trošku zlehčil.

„Já mám váda klauny!!!“, poskočila si Lili radostně.

„Já taky!“, přidala se Klárka

„Zkusíme se podívat, jestli existuje nějaký cirkus bez zvířátek.“, podpořil jsem jejich nadšení.

„Táto, půjdeme na klauny?!“, zeptala se hned dychtivě Liluška.

Než jsem stačila zformulovat odpověď, tak se do toho vložila Klárka a přiskočila k Lilince:

„Lili, seženeme kostým a líčení a táta nám toho klauna udělá!“

Nebýt to moje dítě, tak bych se zprvu asi urazil. Ale protože je to moje dítě a viděl jsem to nadšení s jakým to pronesla, tak jsem se cítil hrdost. Moje dítě ve mě vidí člověka, který pro ní udělá cokoliv! Třeba i toho klauna! Naštěstí už na to zapomněli, takže mi holčičky dovolily jít na příští maškarní za Jednorožce.