Buďte pozitivní…

‚

Moje děti se stále hašteří. Asi protože jsou to holky, protože jsou to sestry, nebo protože je to baví, ale pořád se dohadují, a to někdy až tak, že jsou na sebe ošklivé. Jedna se té druhé vysmívá, ignorují se, křičí na sebe, žalují jedna druhou, dělají si naschvály. Na druhou stranu se milují a nemůžou jedna bez té druhé být.

Samozřejmě já jsem rád, když jsou na sebe hodné a milují se a projevují si vzájemně náklonnost a neštěkají se po sobě. Je to takový ten stav, kdy se jako rodič můžete rozplývat na roztomilostí svých dětí a vlastně to od vás nevyžaduje žádnou potřebu cokoliv řešit, nebo jakkoliv děti soudit v jejich sporech. Když se hašteří, tak mě to štve. Vždy jim říkám, že jsou sestřičky a musí být na sebe hodné.

Holčičky se po celém dnu hašteření a dohadovaní chystali do vany. Zadal jsme jim úkoly, aby si připravili věci na ráno a pyžámka na spaní a dali špinavé věci do koše na prádlo. Umýval jsem vanu a za zády se mi začali míhat malé hambářky. Přišla obligátní otázka: „Tatí, můžeme si večer pustit pohádku!?“

„A myslíte, že si to zasloužíte?“

„Zasloužíme!“, ozvaly se jednohlasně.

„A co dneska to celodenní hádání?“

„Jaké hádání?“, zeptala se Klárka.

„Jak se pořád s Lilinkou hádáte, i když vám pořád říkám, že na sebe máte být hodné.“

„My se s Klárkou máme rádi!“, přispěchala Lilinka Klárce na pomoc.

„Tak si to někdy dáváte najevo dost divným způsobem!“, usmál jsem se na obě.

„Když mi to jinak neumíme!“, shodly se rozumbrady.

„Tak se to naučte!“, hodil jsem obě do vany, „Naučte se být na sebe hodné! Naučte si říkat věci hezky! Naučte si být pozitivní!

Obě ztuhly a Klárka zareagovala přesně, tak jak v této době se očekává.

„Jako COVID?!“

Tak a měl jsem po motivačním projevu! Šel jsem do kolen.

Večer ještě Lilinka vynadala u zpráv premiérovi, že kecá blbosti a proč nosí ten „VENTILÁTOR“, že mu není rozumět.