Bublina

04.04.2021

Jeli jsem autem do místního skateparku. Klárka se rozhodla, že bude zdokonalovat svou jízdu na skateboardu . "Táto, to je pennyboard!!!, jako bych je slyšel. Lilinka chtěla jezdit na kole. Ráno jsme tedy s Lilinkou nafoukli kolo a od zimovali ho z kumbálu. Vyjížděli jsem od našeho bydliště a podél cesty šla kolem popelnic rázným krokem slečna nebo paní. Obličej, který měla nasazený mě vyloženě vyděsil. Za ní poslušně jako pejsek šel kluk nebo pán a občasným dvojskokem se snažil s dámou svého srdce držet krok, i když ta byla stále tak 5 kroků napřed. Prostě bylo vidět na první pohled, že něžné pohlaví bylo naštvané a dávalo to na své obličejové partii, držením těla i krokem, jasně najevo

"Holčičky, viděly jste tu paní, co tady šla? Tvářila se jako včera Lilinka!", a hodil jsem dozadu úsměv na svou mladší v zrcátku. Abych vás uvedl do obrazu. My jsme byly ve skateparku den předtím a obě holky měly skateboardy, tedy pennyboardy, které dostaly od Ježíška. Klárka se vrhla do učení ježdění na prkýnku s vervou a nenechala se nějakým pádem nebo nezdarem odradit. Bohužel Lilinka měla asi špatnou náladu nebo se špatně vyspala, tak bylo všechno špatně. Skateboard furt zatáčel, když se rozjížděla. Zatáčel na špatnou stranu, kam ona vůbec nechtěla. Snažil jsem se jí citlivě vysvětlit, že cesta není rovná a že i když ona jede rovně, tak se může zdát, že ne. Snažil jsem se jí naučit zatáčet přenášením váhy. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to není hned, že pokud chce něco umět, tak tomu musí věnovat čas. Všechno špatně.

Zhoršovala to ještě Klárka, která tím, jak se na pennyboad vrhla s čirým entuziasmem a nenechala se žádným nezdarem odradit, tak jí to šlo čím dál tím lépe a lépe. Lilinka nafukovala svůj obličej k tomu více a více. Mračila se na skateboard jako by mohl za všechno neštěstí světa. Posledním pověstným hřebíčkem bylo to, že Klárka si tam našla kamarádku, která jí během 30 minut naučila sjíždět boule. Obávaná překážka a zároveň meta, kterou vždy chtějí se mnou projet, ale musím vždy asistovat a pomáhat. Všechna ta Klárky "Koukej, tati!" a "Hele, jak mi to už jde?" a samozřejmě mé nadšené pochvaly k náladičce malé bubliny nepřidaly. Vydrželo jí to asi hodinu a půl. Pak si uvědomila, že je lepší se mnou si překážky projet a že je to větší zábava, takže nakonec se i trochu usmála. Ale jen trochu!

To bylo tedy den předtím. Dnes jsme jeli na kolo a Lilinka se těšila, měla dobrou náladu.

"To máš pravdu, tatí, ta paní se tvářila jako bublina!", usmála se Klárka

"Vypadala hezky, Lilinko!?"

"Nevypadala!", potvrdila Lili a sklopila oči.

"Holky, proč myslíte, že ta paní byla naštvaná? Myslíte, že byla naštvaná na toho pána, co šel za ní?", zkusil jsem z jiného soudku.

"No, já nevím, ale já si myslím, že ta paní byla určitě naštvaná na toho pána!"

"Taky si myslím!"

"Víš, co tati?

"Nevím, miláčku!", a tady už většinou začínám tušit, že mě to bude bavit.

"Já bych řekla, že ten pán ani neví proč! Neví, proč je naštvaná a co provedl!"

Musel jsem jí hodit dozadu placáka!