Barvy


Ano, jsme ta rodina, která koupí dětem jednou měsíčně pizzu nebo "Šťastné jídlo" v McDonaldu. Děti z toho mají radost ,že dostanou něco nezdravého a co jim chutná a i s hračkou. Já zase s matkou mých dětí máme radost, že nemusíme připravovat večeři. Je to win win.

Byli jsme s holčičkami v McDonaldu na "Hamburgvu", jak říká Lilinka. I když hamburg nejí. Dává si vždy nugetky a Klárka Cheesburgra bez okurky a cibule. V dobách, kdy jsme testovali, co Klárce v tom "Haburgvu" nechutná, tak chtěla eliminovat i hořčici. To už jsem považoval za moc velký výmysl, tak jsem to zakázal. Už takhle, když diktuji objednávku se všemi zvláštnostmi, tak se cítím trochu provinile. A to nemluvím o tom, že to musím ještě zkontrolovat. Znáte to, když nedostanou Vaše děti, to co chtějí a co si objednali? Je to Vaše vina, ozve se "Tatííí!" a vy máte pocit, že jste zklamali celý svět.

Jako vždy, když jsem dojedli, tak Liluška nesměla zapomenout na balónek. To je rituál, na který nesmíme zapomenout. Vzala sobě i sestřičce dva bílé balonky. Naložil jsem holky a balonky do auta a jeli jsme za matkou mých dětí a její kamarádkou do práce, protože chtěla holčičky vidět a dlouho se neviděli. Při vyndáváni holek jsem Lilinky balónek, vzal a dal do kufru, aby nepřekážel. Druhý jsem nechal na zadní sedačce.

Holky se potěšily s maminky kamarádkou a maminkou a k večeru jsem jeli domu. Už byla tma. Dávám holky do sedaček a přišla obligátní otázka:

"Kde mám balónek?!"

Zachránila mě Klárka, která řekla, že to je Lilinky balónek a že ten svůj má v kufru. Lilinka to neřešila, bílí bálonek jako bílí a hysterák byl zažehnán. V duchu jsem velebil duchapřítomnost své starší dcery.

O to těžší to bylo ráno. Nasedáme ráno do auta a Lilinka, poutám Klárku do sedačky. Lilinka balónek v ruce a rozhlíží se.

"Co je Lilinko?"

"Balónek..."

"Co je sním?"

"To není můj!"

"Ale je Tvůj!"

"Není, ten je bílej!"

"No vždyť jsi měla bílej!"

"Ne ne, já měla béžovej!",řekla smutně.

Kouknu dozadu do kufru a tam fakt BÉŽOVEJ balónek.

A je to v hajzlu! Moje tehdy tříletá dcera pozná rozdíl mezi BÉŽOVOU a BÍLOU.

Já jsem poprvé viděl béžovou v roce 1991 na autě značky Favorit, který táta přivez rovnou z fabriky. Bylo mi sedm let a nepoznal jsem, že to je BÉŽOVÁ. Dlouho jsem si myslel, že jsme měli bílé auto, než mi někdo vysvětlil, že na ní byla tak dlouhá čekací doba, protože jsme měly béžovou. Tehdy jsem se dozvěděl, že to vlastně byla béžová.

Moje v té době tříletá dcera už pozná BÉŽOVOU! Můžu se tedy těšit, že brzo začneme poznávat losovou, čokoládou, purpurovou, lila, kakaovou, khaki, rumělkovou, champange a nebo námořnickou modř.