Barbína


Jednou to přijít muselo.... A není náhoda, že to přišlo v tento předvánoční čas, kdy děti píšou Ježiškovi a rodiče se jich ptají, co si od ně přejí. Seděl jsem na gauči a pil odpolední kávu a zíral do blba a nemyslel na nic. To je oblíbená činnost nás mužů a obzvlášť otců a především těch, co mají dvě a více dětí. Z letargie mě vytrhl Klárka, která mi skočila na klín, něžně se mi položila na rameno. Zahleděla se stejným směrem jako já a vyslovila tu zlověstnou větu:"Tatínku, já bych si přála, Barbínu!"

Tak a je to tady! Sedm let jsem se tomu vyhýbali a je to tady. Moje sedmiletá dcera chce Barbínu. Jako miliony holčiček před ní nechce mikroskop, sadu malého chemika nebo vyšívání, ale chce prostě Barbínu. Já sám jsem tu panenku v jejím věku nenáviděl a Kena taky. Proč?

Když mi bylo jako Klárce, tak moji rodičové se kamarádili s rodiči, kteří měli dvě holčičky. To je samozřejmě normální. Jedna byla mladší ta ještě chodila do školky a druhou v podobném věku jako já. Byla to černovlasá holčička s velkýma modrýma očima a velkými rty a já jsem byl do ní platonicky zamilovaný. S rodiči jsem je často navštěvovali a já jsem vždy skončil u děvčat v pokojíčku, kde jsme si hráli. Tedy moje platonická Láska si nejraději hrála právě s Barbínama a já protože jsem byl zamilovaný, tak jsem samozřejmě všechny její přání hrát si s oblíbenými panenkami, plnil. Nejdřív jsme hráli takové ty klasické hry jako Barbie má svatbu, Barbie jede na výlet, Barbie jde nakupovat. Já jsem vždy obsluhoval Kena a dělal vše, co mi řekla, tak aby to bylo podle jejích představ. Samozřejmě pak hry začaly být zajímavější. V takové chvíli se projeví, že holčičky jsou v mnohém vyspělejší, než mi kluci. Poté tedy přišly hry jako Barbie čeká miminko, ale nejdřív to miminko musela s Kenem udělat. Celá ta hra byla tak nějak dětsky naturalistická a červenal jsem se u ní až na zadku. Panenky byly nahé a neptejte se mě, co všechno jsem musel s Kenem dělat... Moje platonická Láska, ale u ní ani nehnula brvou a uvědomuju si teď zpětně, že si asi moje rozpaky trochu užívala. Chtěl jsem nějak svou náklonnost vyjádřit, toužil jsem své Lásce dát pusu aspoň na tvář, ale tehdy jsem toho nebyl schopen.

Proto jsem taky z duše Barbie a Kena nenáviděl. Oni se milovali, vodili za ruku. Nebyl problém, aby si dali pusu. Můj Ken na příkaz pusinkoval Barbie neustále. Já přes svůj ostych a stud jsem to všechno nedokázal a to ve mě budilo pocit zoufale zamilovaného kluka. Ten pocit je ve mě z dětství stále, i když není tak silný, tak tu panenku prostě nemám rád. Asi tak jako nemám tlačenku s cibulí. Děsil jsem se chvíle, kdy moje holčičky přijdou a budou jí chtít. Věděl jsem, že přijde a sedm let holky odolávaly a teď to přišlo. A ta menší, pětiletá, jí samozřejmě chce taky. Takže dvojité peklo.

Ale protože jsem otevřený otec a uvědomuju si, že svoje traumata z dětství si nemůžete léčit na svých dětech a zároveň je to možné brát jako terapii, tak jsem vzal do ruky tablet a najel na stránky věnované panence, té jediné a pravé od Mattela. Musím uznat, že od mého dětství Barbie ušla kus cesty. Není obor, který by Barbie dneska nedělala. Kromě tradičním modelů Barbie nevěsta, modelka a superstar, tak Barbie je i astronautka, studentka, paraplegička. Lze jí koupit ve všech možných rasách a není jen ultra štíhlá, ale i plnoštíhlá. Jen o Kenovi se nedá říct, že by byl chlap. Verze Kena ala Jason Statham, Bruce Willis, nebo Rock prostě není a to je za mě škoda.

Procházel jsem s holčičkami web dál a asi zafungovala prozřetelnost, vyskočila na nás upoutávka na Barbie s tematikou Hvězdných Válek. To mě samozřejmě jako velkého fanouška zaujalo a tak jsem kliknul. Našel jsem panenku Leilu Barbie, R2-D2 Barbie, Darth Vader Barbie.

 Holky si přejí Barbie od Ježíška a já bych si taky jednu taky přál. Když ne tu z Hvězdných Válek, tak třeba Barbie ala Tomb Raider! Ta je taky moc pěkná. Veškerá zášť je pryč, vše je odpuštěno! Ježíšku, já chci taky Barbínu!!!